SubWawe

Bratři Orffové, klub Alterna, Brno, 25.11.2009

2009-11-30T19:23:00.003+01:00

Ivan Gajdoš – Ivánek, je zajímavý člověk. Když loni v listopadu uspal vysoce ceněný projekt Bratří Orffů úžasným vystoupením v krnovské synagoze, nezbývalo než se těšit, že čas ušetřený z koncertů přelijí Orffové do nové studiové nahrávky. Namísto toho jsme se téměř po roce dočkali desky druhého, zcela odlišného uskupení Poslední výstřel, ale potěšení přišlo hned dvakrát. Simultánně s turné Posledního výstřelu se na 3 koncerty (s příslibem dalších na jaře 2010!) rozjeli do Prahy a následně do brněnské Alterny také Orffové. A právě tam, jsem se za jejich hudbou vydal i já.

Už okolo osmé hodiny rozplynula mé obavy o podvědomí o Orffech v Brně minimálně stovka návštěvníků, kteří téměř zaplnili malou hospůdku pod studentskými kolejemi. Společně se zhasnutými světly se pak valná většina přesunula pohupovat se blíže ke kapele, což slibovalo tu pravou klubovou atmosféru. Tenhle tah jsem od posluchačů nečekal, takže na mě zbylo místo v jedné z posledních řad, přesto stále pódiu celkem na dohled. Jako nevýhodu to sebou neslo rušení dvěma slečnami, které se sice přesunuli do kotle, ale celý koncert rušili svými skvělými průpovídkami a hlasitým smíchem, který dokázal v tichých pasážích pěkně porušit. Apeluji na Vás milé dámy, příště si prosím můžete poklábosit u baru, tam je na to to správné místo.

Bratři Orffové ovšem nezklamali žádným coulem. Tam kde jsem je před rokem opustil, oni zcela nenásilně navázali, v průběhu večera strhnutí skvělou atmosférou a bouřlivým potleskem (za který se Ivánek téměř – po svém – styděl), nejen na písně ze zatím jediné řadovky "Bringriwingri", ale i písněmi, připravovanými na jeho nástupce: Šero. Kapela potvrdila svou muzikantskou zručnost, v níž přirozeně propojuje folk s jazzem, písničkářství s elektronikou, skvělé texty s melancholií a občas přidá potřebnou naivitu. Publikum navíc zcela dynamicky reagovalo na to, jak se kapela k písním s novými aranžemi postavila, stejně jako ocenilo komorní ne-albovku Srůst, kterou Ivánek předvedl téměř po písničkářsku, sám se svou kytarou, či temnou, elektronikou prošpikovanou novinku, na motivy obrazu Hieronyma Bosche, píseň Trávy známou z Orffího Myspace, ale i Na hadím ocase, Krnovskou… Vrcholem pak byla skvělá Nevypínám, v níž mysl nespí, dumá a přemýšlí navzdory naším vlastním přáním a potřebám, či Vzduchem…

Po závěrečně Sově, jež zazněla namísto ve freakfolkovém kabátku v rytmu samby/jazzu, nepustilo publikum Orffy ještě na dva přídavky, Tím prvním byla novinka, v níž Ivánek opět sám, jen s kytarou zpíval o tom, jak Pozval sám sebe do hlavy..najít oddělení snů. Během rýmu o snu, létání a motýlech pak pustil na 15 sekund kytaru a dovolil si soustředěnému publiku předvést tichý nástin letu, jako když jsme si jako malí hrávali na letadlo. Skvělý moment, podtrhující ohlas, s jakým se Orffové v Brně setkali, ukazující nejen to, že kapela je ve skvělé formě a nové písně jsou povedené a líbí se, ale i fakt, že o Bratry je mezi posluchači evidentní zájem. Potěšením jsou pak informace přímo od zdroje, o koncertech v průběhu zimy a jara, a nové desce, naplánované na druhou polovinu roku. Po brněnském představení se začínám velice těšit.

Odpočívej v pokoji Kurte

2009-04-04T22:03:00.007+02:00

Právě dnes, 5.dubna, uběhne 15 let od okamžiku, kdy smrt jednoho muzikanta ukončila éry globálních kapel, kdy "umřel" rock. Každý může mít jiný názor na to, co znamenal Kurt Donald Cobain a jeho Nirvana pro vývoj rockové hudby, názor můj je však jasný. V době kdy si Kurt provrtává hlavu broky ze své legálně držené zbraně a ve Státech se rozjíždí 3-denní pátraní po jeho osobě, jsem se v teple domova chystal na nástup do základní školy. Kouzlo Nirvany jsem tak objevil až o 7 let později albem Bleach, jež můj táta nazval odpornými skřeky. Doba byla zlá a tak jsem se pro další rok musel spokojit s kazetovou nahrávkou MTV Unplugged (dnes už tak ohranou, že je neposlouchatelná) a Nevermindu (ale včetně Endless Nameless, juchů!), který jsem si však měl možnost poslechnout i v městské knihovně na CD, zároveň s četbou Kačerů Donaldů. Desky In Utero (dodnes moji nejoblíbenější), Rarities, Singles a další mě pak potkali až v devítce, s kterou se spojí i krásný silný zážitek, když vyšla posmrtná You Know You're Right a my se chodili dívat několikrát za týden na klip ke kamarádovi na video (první jsme však museli snést poslední klipy Eminema). O měsíc později jsme jako 15-ti letí smrkani vyřvávali deset minut You Know na revivalu v našem málem klubíku. Silný zážitek, těch se ale s touto kapelou váže spousta. Tím nejdůležitější je však impulz Nirvany, díky kterému jsem se začal aktivně zajímat o dění na hudební scéně, potažmo pořádně sám něco skládat. U nás ve městě jsem znal tehdy jen 3 lidi, kteří někdy slyšeli o OK Computer a jen dva, co tušili, že svět žije retro-garage rockem a při vyslovení The Strokes nevěřícně nekroutili hlavou. Za tu dobu se z rozšiřování obzorů stala trošku (více) posedlost a jen díky práci a studiu to konečně trochu zanedbávám. Každopádně...
Pro mě bude už snad nadosmrti Nirvana kapelou číslo jedna, i když poslouchám hudbu dosti odlišnou a mnoho kapel mám mnohem raději. Ale ta agrese, přímočarost, upřímnost a jakási prostota, srovnatelná s písničkářstvím, mě poprvé a nejvíce zasáhla a převědčila právě tehdy.

Tak tedy odpočívej v pokoji, Kurte.

Dark Was the Night

2009-04-03T12:17:00.005+02:00

http://www.darkwasthenight.com/

Vykřiknout 4x sláva nestačí. Patnácta kompilace sdružení RedHot na boj proti AIDS : Dark Was the Night je nabitá špičkou současné nezávislé folk/indie/lo-fi scény. A kdyby jen nabitá. Třicítíka umělců tu spolu fúzuje se zcela novými písněmi, napsanými právě pro Dark was the night. Poslech sice trošku smutný...ale kvalitní..namátkou:

Sufjan Stevens, Spoon, Bon Iver, The National, The New Pornographers, Feist, Kronos Quartet, Yeasayer, Andrew Bird, Arcade Fire, Beirut, The Books, Grizzly Bear, Iron & Wine, Jose Gonzales, The National, Conon Oberst či Yo La Tengo.

A to jsem vybral pouze své oblíbence. :)

Nové desky!!!

2009-03-26T10:21:00.002+01:00

Času je málo, proto jen v rychlosti.

Nové desky

Andrew Bird - Noble Beast
S Andrew Birdem se hudebně znám pár let. Jeho předchozí deska Armchair Apocrypha byla výborným počinem a spoustu písní z ní si na ulicích prozpěvuji dodnes. Tentokrát přišel Andrew s dvoualbem a prozatím jsem zvládl pouze tu základní, první placku. Andrew je pomalejší, možná trochu melancholičtější, každopádně opět kvalitní.

Plascities - Andres Bird

Emmy The Great - First Love
Krásný hlas a chytlavé melodie. První deska Vás sice neposadí na zadek, do budoucna však každopádně slibuje jednu z velkých písničkářských nadějí.

First Love

Bell X1 - Blue Lights on The Runway
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel, irští pop/indie Bell X1, otáleli s následovníkem skvělé Flock [2005] celé čtyři roky. Bohužel, očekávání nepřekonali a ani se k němu pomyslně nepřiblížili. Rockové pecky jsou mdlé, ty pomalejší, melancholicky laděné (uměli je doopravdy skvěle) působí patetickým dojmem. Určitě nejde o desku nudnou, napočtvrté jim to však tentokrát nijak náramně nevyšlo.

Bell X1 - The Great Defector (Live In Dublin)

U2 - No Line On The Horizon
Po několika posleších jsem nebyl schopný vzpomenout si na jeden jediný moment nové desky této světové kapely. Možná mu někdy v budoucnu ještě dám šanci, zatím ho fakt, že jsem u něj neusnul, nikterak nezachrání.

objevy
Logh - North [2007]
O tom, že seveřané umí až moc dobře dělat kvalitní světovou hudbu, vím už poměrně dlouho. Dalším živoucím důkazem jsou švědští Logh. Skvěle postavené sloky střídají náladově skvěle vypointované refrény, podzimní melodie pak doplňují perfektní instrumentální výkony. Pro tento rok zatím nejsilnější objev.

Logh - Saturday Nightmares

The Tallest Man on Earth
Příjemný, trošku neobvyklý, písničkář.

It will Follow the Rain

Spoon
Legenda indie, povinný poslech pro každého fandu tohoto žánru. A skvělými deskami se diskografie téhle partičky jen hemží. Osobně doporučuji Girls Can Tell z roku 2001.

Take a walk

Bowerbirds - Hymns For A Dark Horse
A.C. Newman - Get Guilty

Bohdan Mikulka - Blues in My Soul - 7.3. 09 - Irish Pub Grand

2009-03-08T13:54:00.007+01:00

Málokdy můžete o některém z lidí, jež znáte jako muzikanta řici, že hudba kterou dělá, splňuje parametry pro doopravdy skvělou muziku bez vyjímek..bez pardonu. V rodném Bruntále je takových muzikantů několik. Tím pro mě nejsrdcovějším, nejopravdovějším, nejlidštějším...a zároveň hudebně nejvyspělejším, je místní hasič, poutník a fotograf Bohdan Mikulka, kombinující ve své hudbě nespočet prvků.

Od kanadského folku/písničkářství, amerického blues...až po silné refrény českého Kamelotu...a vůbec kvalitní texty o "něčem". Jak sám říká: O lidech jež znám, o místech jež mám rád.
První dvě hodiny patřily pouze Bohdanovi. Údajně naservíroval 23 písní a ačkoliv může pozorný posluchač v jeho hudbě vyčíst určité stejné postupy (především vokálové), jeho hudba nenudí a často z ní vystrčí růžky doopravdový skvost. Pro mne osobně jde např. o skvělé písně Spálil jsem mosty, či Kolik je slz ve tvém smíchu
/Kolik je slz, ve Tvém smíchu
Kolik je slov, ve Tvém mlčení.
A když mluvíš to než v Tichu
ve Tvém vítej, slyším loučení.

Věř znám Ty chvíle, kdy slzy tečou
a znám, znám i moře, kam se vlévají.
A vím že přijdou a vím jak se vlečou
Jen Tvé mládí a oči Ty mě lekají./

, v kterých si nalézám velkou spoustu veršů, jimž vnitřně rozumím, s kterými se můžu ztotožnit.
/V hospodě zády stáli jsme v řadě
s očima k nebi a s rukou někde u pasu
dva mírně spití, jsme skrápěli kvítí
...
Ŕíkals mám splín
a spustil Kryla
nějakou báseň
.../

Ale úžasný a přesvědčivý je i v písních o své rodině, z kterých tryská láska, pokora, ale i strach o jejich budoucnost.
Po dvou hodinách česko/anglických příběhů pak přišli na řadu hosté a s nimi přídavky od Gipsy Kings a jiných. Osobně už jsem byl z téměř dvou a půl hodinového soustředěného poslechu trochu unavený, takže závěr nad rámec regulárního hraní mě trochu zklamal. Přesto večer vyšuměl do příjemného posezení s přáteli.

Koncert bych ohodnotil jako jeden ze svých silných hudebních zážitků, který mě opět přesvědčil nejen obsahem, ale i formou (výborný hlas a doprovod). Můžeme jen doufat, že časem Bohdan konečně něco nahraje...

John Frusciante je zpět!!!

2009-01-26T11:57:00.004+01:00

A co má být, řeknou si někteří. Dle mého přesvědčení je však sólová kariéra kytaristy Papriček stokrát zajímavější než to, co Papričky samotné plodí pár posledních let. Pokud nevíte, jak vypadá kvalitně udělané písničkářská deska, sežeňte si 6. počin z Frusciantovy série Curtains a nezapomeňte před poslechem zavřít čelist. Nová deska The Empyeran je venku pár dní a první poslechy vypadají opět na kvalitní porci muziky.

Prosinec + leden

2009-01-22T16:52:00.008+01:00

Čas je neúprosný, muzika ovšem ne, ta je tu od toho, aby se poslouchala, nebo žila. Poslední dva měsíce přinesly na harddisk nového počítače po dlouhé době vysoce kvalitní muziku, bohužel, již po týdnu jsem se s ním musel vlastní vinou na tři týdny odloučit. Ale teď je opět zpět a s ním i několik skvělých desek, které si jednoduše NENECHTE ujít.

CZ Sekce

Nekuř toho tygra - Čerstvá ovce rodiny [2006]

Hluboké texty, výborný vokální projev a nečekaně silné melodie na pozadí zběsilých kytarových linek. Jedna z jistot české alternativní scény a její tři roky stará deska.

Host - live

Genius Mess Poets - I wonder why do people listen poets [2008]

Nebýt to češi, možná si je ani nepustím. I když...šumperácká kapela příjemně oživila svým garage rockem nejen jeden z bruntálských večerů, ale i můj playlist. Hudba trojce mladých studentů má doopravdy koule (navzdody faktu, že na basu hraje zástupkyně křehkého pohlaví). Inspiraci pro ni hledejme, jak jinak, než na anglické kytarové scéně. Ale neřekl bych, že jde o nějakou bezduchou vykrádačku, ale muziku dělanou chytře a s vkusem. Určitě naštivte jejich bandzone stránky - http://bandzone.cz/geniusmesspoets.

That Girl - Live

Dva - Fonók [208]

Těžko charakterizovat královehradecké partnerské uskupení DVA. Sama kapela se označuje za non-exists nations folklore. Na debutové desce Fonók jde poslechově o originální mix kabaretu, šansonu, freak-folku, či dokonce beat-boxu. Ať už tato dvojce hraje cokoliv a na cokoliv, nedá se jí upřít na české poměry jistá avantgardnost a dozajista i zajímavost. Už se na ně těším živě.

France Trance - live
A jinde..

Midlake - The Trials Of Van Occupanther [2006]

Úžasné alt-folkové písně s příměsí indie, ale třeba i popu. Dýchají lehkou, trochu melancholickou atmosférou. Midlake je u nás v podstatě neznámá kapela ze Států a mé doporučení je jejich druhá deska z roku 2006. Určitě vyzkoušejte.

Head Home

The National - The Aligator [2003]

Další US indie kapela. Pokud se rádi necháte unášet hlubokým hlasem alá Elbow, náladou alá Pulp či Arcade Fire, nevadí Vám housle a songy s výraznými refrény, které si budete prozpěvovat téměř neustále...pro mě jasná záležitost, od které se nemůžu odtrhnout.

Abel

Loney, Dear - Loney, Noir [2007]

Zajímavý Švéd, jehož si po natočení několika desek doma v garáži všiml můj oblíbený SubPop. Písně zpívané vysokým falzetem, z úžasnými aranžemi jako vystřižené od Sufjana Stevense, sbory, spousta smyčců...naplněné jakousi pozitivní melancholií. Těžko se rozhodnout, jestli brečet radostí, nebo smutkem, každopádně jde o hudbu plnou emocí. Úžasná deska.

I am John
I Love You

Shugo Tokumaru - Exit [2008]

Jedna z písničkářských ikon loňského roku 2008. Japonec žijící v Americe, vyrábějící si své vlastní nástroje, jež na sebe vrství z neskutečnou samozřejmostí podobně jako Sufjan Stevens na Illionis. Nemluvě o naprosto skvělých melodiích a vokálech. O tomhle chlápkovi tu ještě uslyšíme, protože jde o vyjmečný počin. Olalá, a s každým dalším poslechem mu propadám více a více!!!!

Parachute Button

Page, France - Come, I'm a Lion! [2004]

INDIE, INDIE, INDIE!!!!!!

Windy

Úroda roku.

2008-12-20T10:50:00.012+01:00

1. Bon Iver - For Emma, Forever Ago

Mrazivý vítr Visconsinu se sice ve skutečnosti rozevlál již v listopadu loňského roku, regulárního vydání desky For Emma, Forever Ago se Bon Iver dočkal až v roce letošním. A už přijetí a šuškanda ohledně jeho samizdatového vydání stála za to. Kladné recenze po oficiálním vydání na sebe pak nenechali dlouho čekat, a tak se Bon Iver (Justin Vermon) může těšit ze zájmu publika po celém světě a třeba i osmé příčce z Top Albums na last.fm. Pro mne jasná a vysoko, vysoko nad ostatními deskami jasná Událost roku v hudbě. 100% a pusa k tomu.

Skinny Love
Blood Bank (new song)

2. Illustratospehere - Animage

Třetí desky bývají katem spousty skvělých kapel. Tohle ovšem neplatí pro Dana Bártu. Letošní skvělou českou úrodu podtrhuje životní výkon Illustratosphery na placce Animage. Je to jazz, je to moderní pop, jsou to úžasné texty, bezchybní hudebníci, krásné melodie a neskutečná energie. Pokud bude Dan Bárta během svého před-jarního turné hrát ve Vašem okolí, neváhejte! Vyjmečná událost v našich končinách.

Nejen Ian

3. Květy - Střela zastavená v jantaru

A do třetice opět češi, respektive Brňáné z alt-folkové formace Květy. Je pravdou, že mám k tvorbě MEKa (jak se Martin Evžen Kyšperský s radostí podepisuje) slabost, podlamuje mi kolena, vhání slzy do očí a budí k životu kanálky hudebních slin. Textové orgie mi roztáčí hlavu a to se ještě letos vytáhl z Martou Svobodovou z Budoáru Staré Dámy s projektem Furré. Jedna z desek roku, perfektní počin, který neomrzí.

Listí Podzimní

A dále?

The Notwist - The Devil, You + Me
OTK - Okolo
Please The Trees - Lion Prayer
Anäis Mitchel - The Brightness
Portishead - Third
Elbow - The Seldom Seen Kid
Loney, Dear - Loney, Noir
Furré - B1 - B9
Sigur Rós - Með suð í eyrum við spilum endalaust
Horse Featers - House With No Name
Rachael Yamagata - Happenstance
Niceland - Little Black Book
Fleet Foxes - Fleet Foxes
Miracle Fortres - Four Roses
Ingrid Michaelson - Girsl and Boys
Bonnie "Prince" Billy - Lie Down in the Light
Sun Kill Moon - April
Druhá Tráva - Dylanovky
William Fitzimons, Joe Purdy, Tatabojs a tuny dalších...

Zklamání roku:
Lisa Hannigan, Coldplay, Oh Montreal, Tomáš Klus a co já vím?

Důležitá je přeci hudba...Niceland - Little Black Book

2008-12-19T11:43:00.002+01:00

O tom, jak to doopravdy je mezi mnou a NiceLandem se můžete dočíst v recenzi na serveru galaxie.name. Vztah je to komplikovaný a proto důležité ponaučení na závěr: "Doopravdy jde především o hudbu a dar skládat tenhle klučina má, ať už si vypadá jak chce."

Nurykabe - Knytt Stories

2008-10-27T11:21:00.003+01:00

Loni na podzim jsem si po recenzi na www.root.cz stáhl francouzskou free skákačku Knytt Stories. Kdo v počítačovém pravěku propařil pár hodin s instalatérem Mariem, šmouloidním ježkem Sonicem, nebo zajícem Jazzem, ví, že může jít o dobrou zábavu. Recenze navíc slibovala originální grafiku + výborný soundtrack. Recenzent nelhal, protože jsem při záchraně plyšového zajíčka dlouhovlasé/ho Knytta strávil dost času a hra mi přirostla k srdci. Příjemným bonusem pak byl hudební doprovod, který se měnil podle nálady mapy. Měl jsem své oblíbené, takže jsem často přeskakoval z prostředí do prostředí, jen abych si některé mohl poslechnout ještě jednou. Až minulý týden mě napadlo, že ke hře mohl vyjít soundtrack. Po krátkém hledání jsem zjistil, že za hudebním doprovodem stojí mutli-umělec, francouz Nurykabe (last.fm). A o jaký soundtrack jde? Dal by se popsat nejjednodušeji jako minimalistická elektronika. Krátké, ale výstižné, na poslech životem tepoucí skladbičky. Veselé, smutné...podkres prostředí, fungující však i samostatně. Takže máte dvě možnosti... já bych zvolil zahrát si hru. Perfektní, když za oknem padají trakaře.

Knytt Stories

Rachael Yamagata, Joe Purdy, Anäis Mitchel, Miracle Fortress

2008-10-27T10:24:00.010+01:00

Rachael Yamagata - Elephants...Teeth Sinking Into Heart [2008]

4 roky si museli fanoušci této hnědovlaské krásky s úžasným hlasem počkat na nástupce výborné desky "Happenstance" [2004]. Pro mne to bylo čekání pouze 8 měsíční, přesto velmi netrpělivé. Její zastřený hlas mezitím zazněl na desce Bright Eyes, spolupracovala s Jasonem Mrazem, či Rayem Lamontagnem (který si s ní na oplátku zazpívá v písni Duet)...a právě v těchto dnech se konečně na světlo dostala i její deska druhá: "Elephants" (dá se sehnat i ve speciální 4track bonusové edici s přídomkem: "...Teeth Sinking Into Heart"). Rachael na ní opět sází na melancholicky zabarvené melodie a oproti své předchůdkyni mi přijde o dost klidnější, zadumanější a svým způsobem i přemýšlivější...a samozřejmě krásná. Potvrdila, že ji považuji za jednu z nejtalentovanějších písničkářek současnosti po právu.

Elephants

Joe Purdy - You Can Tell Georgia [2007]

Zajíma ještě někoho krom mě, s kým vším spolupracují a hrají muzikanti, kteří se pomalu dostávají do mých žebříčků na last.fm? Mě ano, možná je to trochu úchylka, ale dokáže mě spolehlivě dostat k mnoha dalším výborným hudebníkům, kteří mě pak mohou dostat....chápete? Tak třeba Joe Purdy. Sympatický američan, s originálním hlasem a skvělými non-patetic písněmi, s folkrockovými aranžemi. Už jen to, že jel turné s mým oblíbencem Tom McRaem na něj zaměřilo můj hledáček. Zkoukl jsem pár videí na youtube a už se od něj nemůžu odtrhnout. Jak to máte Vy?

Can't Get It Right Today - Live

Anäis Mitchel - The Brightness [2007]

Jiné jméno, podobný příběh. Dvě minuty po té, co jsem zjistil, že tahle dáma s křehkým hlasem předskakovala na evropském turné mojí srdeční záležitosti Bonovi Iverovi, začali na můj harddisk téct pakety s její třetí deskou The Brightness. Kolik muzikantů Vás dokáže svými vrstvenými vokály dovést v přecpané ostravské tramvaji k slzám? Mě v posledních dvou týdnech právě tato američanka. Téměř každou písní, z níž tryská melancholie a naděje ruku v ruce s krásnými melodiemi a skvělým hlasem. V mnohém mi připomíná Dianu Cluck, v mnohém svébytný originál. Údajně jedna z největších nadějí singer/songwriter scény. Já tomu věřím.

Namesake - live
You Fonder Heart

Miracle Fortress - Five Roses [2007]

Abychom dnes nezůstali jen u písničkářů, jako své poslední doporučení přidám kanadskou indie "kapelu", koketující se shoegaze a postrockem, Miracle Fortress a jejich debut z roku 2007: "Five Roses". Mluvit v množném čísle se však o tomto projektu dá pouze při živém hraní. Za všemi těmi zvuky, ruchy a perfektními vokály totiž stojí jeden jediný muž, Graham Van Pelt. Rodák z Montrealu, který si dělá věci tak trochu po svém. Deska je totiž živá, plná překvapení a nudit se při ni jednoduše nedá.

Maybe Lately

William Fitzsimmons a kopec hudební magie

2008-10-05T10:14:00.003+02:00

Řekněme, že tak jednou až dvakrát do roka se mi stane, že objevím někoho, kdo splňuje nejen všechny mé vnitřní požadavky na muzikanta, který mě oslovuje, ale přidá i něco navíc. V čem tkví ta pravá magie hudby, kterou si s chutí pustím i po tisícáté nevím, snad je to v upřímnosti výpovědi a samozřejmě v jakýsich interních sympatiích. Loni se mi to stalo pouze jednou a to právě v době, kdy jsem naříkal nad tím, že už nepotkám nikoho, kdo by mě svou hudbou ne položil, ale odhodil na zadek, že už nikdo takový není a nebude. A právě v té době se zjevil američan Justin Vermont aka Bon Iver a popravdě, žiji z něho ještě dnes. Po devíti měsících a asi stovce nových objevů, však jeden zase začal nenápadně vystrkovat růžky (opomenu-li skromného bruntálského hasiče, který nám u ohně nedávno jen tak mimochodem předvedl, jak se dá také vnímat hudba, ale k němu se ještě určitě dostaneme). A opět se ukazuje, že v jakési jednoduchosti může být také síla. Větší než v kupě producentů, reklamy, předvídatelných neosobních textů, elektronických mašinek, obrovské show, či trapných převleků a klipů s prsatými kočkami a idiotskou zápletkou. Že to funguje i v čepce a košili, na níž jste měli ještě předevčírem flek od oběda. Jen je potřeba poslouchat a to pečlivě...nejen ušima....
Zpívat "nahlas" se dá totiž i potichu.

When You Were Young
Passion Play

Bratři Orffové - Synagoga Krnov (19.9.2008)

2008-10-05T09:13:00.007+02:00

Už je to snad přes dva roky od chvíle, kdy jsem si přečetl vysoce kladně hodnocenou recenzi na debut jakési krnovské folkotronikové partičky. Dobrá deska kapely ze sousedství? Folktronika? Post-Folk? Pche...nevěřícné kroutění hlavou ovšem vystřídal nefalšovaný úžas a zatímco se mi poetika Ivánka Gajdoše zarývala čím dál tím hlouběji pod kůži, mně se stále dařilo vynechávat všechny jejich koncerty v okolí. Až tedy teď, pro hudbu Orffů v příhodně sychravý pátek 19. září, jsem předčasně uzavřel své čajovnické pracoviště a vydal se o pár metrů jižněji do krnovské synagogy.

To co se dělo od osmé hodiny, kdy kapela spustila svůj set v nádherně nasvíceném prostoru židovského svatosvánku, s perfektně vyladěným zvukem a vyprodaným "hledištěm", však předčilo všechna má očekávání. Kapela hrála skvěle, do obecenstva pouštěla často velmi odlišně(=příjemně) naaranžované kousky ze svého debutu Bringriwingri a v synagoze se brzo vytvořila příjemná atmosféra. Hudba Orffů je od základů velmi klidná, zadumaná a často i silně melancholická, proto i hudebníci často při svých partech posedávali na jevišti, či se jen jemně, podobně jako diváci, pohupovali do rytmu. Vrcholy koncertu však paradoxně nepřišli tam, kde jsem je s nadšením očekával. Ano, známé písně byly skvělé a mně se opět potvrdila síla např. klavírem prostoupené "Nevypínám", v níž mi páteří pulzovalo téměř sibiřšké mrazení, či vtipně uvedené "Krnovské". Ivánek totiž vytáhl i řadu písní připravovaných na novou desku (kterou od tohoto koncertu budu velmi netrpělivě očekávat) a při některých obecenestvo jen zíralo úžasem. Orffové předvedli jak směs nových písní, zabalených vkusně do velmi temné elektroniky (alá poslední Portishead), při nichž mi naskakovala husí kůže a hudební srdce plesalo, tak i písničkářtější kousky...Ivánkovu sólovku "Do Hlavy" při níž bylo v tišších částech slyšet napjaté oddechování publika, nebo velmi intimní "Srůst" (odkaz na video pod článkem). Po hodině a půl pak Orffové přidali závěrečný "Pátek" a nám nezbylo, než společně s ostatními návštěvníky prodiskutovat, jak ta nová deska bude skělá. Bratři Orffové se ve svém domovském městě předvedli s velkou grácií a následující měsíce nezbývá než čekat.

Fotky od Jirky Libánského
Novinka - Srůst

Lisa Hannigan, Josh Rouse, Conon Oberst, The Verve, Okkervil River, The Mountain Goats

2008-10-03T16:08:00.005+02:00

Nových desek vyšlo jako šlupek, takže je dost složité vůbec sledovat jejich přísun. To nejzajímavější z toho, co nám přinesli moji oblíbenci máte ve zkratce zde:

Lisa Hannigan - Sea Sew

Ten hluboký a průzračný hlas si musel zamilovat každý fanda irského barda Damiena Rice. Loňské smutné zprávy o opuštění postu hosta v Riceově kapele vystřídali nadějné vyhlídky na její vlastní desku. Čekání to bylo dlouhé, ale každopádně se vyplatilo. Nejde říct, že by Sea Sew bylo nějakou vyloženou bombou, v přehrávači by se ale určitě ztratit nemělo. Už pro ten zamilování-hodný hlas.

Josh Rouse - The Best Of The Rykodisc Years

Pro mě osobně jedna z písničkářských stálic. Poslední oficiální řadovka byla sice mírně o ničem, což ovšem mění pramálo na faktu, že tenhle chlapík napsal pěknou řádku skvělých skladeb. Ohlédnutí za posledními 15 lety jeho kariéry tomu je jasným důkazem.

Conon Oberst - Conon Oberst

HaHEHA..Vy neznáte Conona Obersta a to si mi doopravdy troufáte do očí tvrdit, že víte všechno o indie? Dobrá...myslím, že představovat je zcela zbytečné. Vůdčí postava kapely Bright Eyes, workoholický ploditel stovky písní s nezaměnitelně uplakaným hlasem vyplivl na povrch zemský další desku. Tentokrát sám, bez kapely, ale jak v tom najít nějaký podstatný rozdíl, je záhadou. Pokud jste o tomto písničkáři s darem od boha ještě neslyšeli, doporučuji poslechnout. Cokoliv. Pokud je Vám jeho jméno známé, berte to pouze jako malé echo.

a dále..?
The Verve - Fourth
Portishead vydali Third, Richard Ashcroft se znovu obnovenými The Verve zase Fourth, kde jasně dokazuje, že s Verve se musí dále počítat nejen z historických důvodu Bitter Sweet Symphony.

Okkervil River - The Stand Is
The Mountain Goats - Heretic Pride

36. týden - česká pětka: Dan Bárta, Bratři Ebenové, Furré, Midilidi, Robert Křesťan a Druhá Trává

2008-09-08T10:09:00.013+02:00

Illustratosphere - Animage [2008]

Definovat můj vztah právě k tomuto projektu Dana Bárty se dá velice jednoduše. Jejich druhá deska Entropicture [2003] je pro mne v našich luzích a hájích jednou z těch nejzásadnějších (i její první, o 3 roky starší sestřička, se drží v těsném závěsu). Na Animage jsem se proto těšil snad až přes příliš a díkybohu, žádné zklamání se nekonalo. Přibylo jazzu a dalších vlivů, přesto se Bárta drží písničkového formátu a dovolí si takové věci, jako zakomponování krátkého, několika sekundového popového nápěvku, do složitější kompozice, který Vás na chvíli jakoby přeladí ze zadumaného poslechu na základní způsob vnímání hudby. Na Animage najdeme i prvky country, rocku, ale třeba i lehounkou popovou "Nejen Ian"...kéž by takové hrály i naše rádia. Animage by Vám určitě nemělo uniknout, protože kvalitativně nejen dorovnává, ale na některých místech i překonává své předchůdce a je další letošní skvělou českou deskou.

Zatím bohužel žádný klip, tudíž nabízím alespoň video z Retropicture - Innerview

Bratři Ebenové - Chlebíčky

Již počtvrté, tentokrát po poměrně malém časovém údobí, přichází Ebení trio (a hosté) se svými jemnými a hravými písněmi. Ano, tahle hudba byla odjakživa především o vypointovaných textech Marka Ebena a přijemných melodiích a civilním projevu. Inovace..? Kapela stále stojí tam, kde nás opustila s deskou Já na tom dělám, přibyli snad moderní témata. Ale poslouchá se to zase sakra dobře.

Tak opět starší - Já na tom dělám

Furré - B1 - B9 [2007]

Martin E. Kyšperský se probojoval na přední místa mého žebříčku na last.fm (a potažmo i do hudebních inspirací) nejen se svou skupinou Květy, ale zásluhou lobbujícího kamaráda i se svým kontrabasem v brněnské kapele Furré. I přesto, že M.E.K. už v kapele nehraje a hlavní postavou je především Marta Svobodová (Budoár Staré Dámy), nezanedbatelný vliv Kyšperského je znát i zde. Druhou možností je fakt, že brněnská alt-scéna je vzájemně natolik dobře a bytelně prorostlá, že by na svou hudbu (podobně jako třeba folkrotroniková scéna berlínská) mohly vydávat copyrighty. Netřeba popisovat. Pokud Vám jsou Květy, BSD, nebo třeba Čvachtaví Lachtaní pochuti, nelze sáhnout vedle. (deska se dá sehnat např. na ulož.to)

Midilidi - Čekání na robota [2007]

Petr Marek žije v přetechnizované době, obklopen elektronikou a informačními technologiemi (pravděpodobně)...na první pohled věcmi chladnými a bez citu. Společně se skupinou Midilidi Vás snad přesvědčí, že i v dnešní době se dají emoce a city vyjádřit pomocí elektroniky. Strojený/mechanický zvuk, či vystupování není u tohoto projektu nikterak samoúčelné. O to více Vás nutí přemýšlet co za tím vším vlastně stojí. Samo od sebe to u Midili doopravdy nepůjde.

Bujón

Robert Křesťan & Druhá Tráva - Dylanovky

Méně známé a snad i o to krásnější písně si vybral Robert Křesťan z repertoáru Boba Dylana, pro svou další studiovku s Druhou Trávou. Písně si překládal sám a jsou klasicky výrazně textově nadprůměrně (žádná vata). Po hudební stránce je všechno také jak má být. Druhá Tráva samotná mě nesčetněkrát přesvědčila, jak se může dělat líbivý mix bluegrassu (který mi je jinak bytostně cizí), folku a rocku. Robert Křesťan má navíc výhodu ve svém zastřeném a zároveň upřímném projevu, který dodává aranžím tu pravou barvu. Výsledkem je výtečná deska, nominována po právem na žánrové anděly. S poklonou k výběru hostů se však pojí i jedna má výtka v podobě Honzy Vyčítala, jehož mizerně přeložený a nazpívaný příspěvek do alba naprosto nabourává pocit z desky. Díky bohu se dá z playlistu vyškrnout.

Čím dál tíž se dejchá - live
Seňor
a starší Na španělských schodech

Dan Bárta & Illustratosphere - Rýmařov (6.9.2008)

2008-09-07T16:28:00.006+02:00

Ačkoliv nejsem lesník, myslivec, ba ani dřevorubec, vystoupení Dana Bárty a jeho kapely v rámci turné k nové desce Animage, na rýmařovských dřevařských slavnostech (a zadarmo) jsem si nemohl nechat ujít. Dan i s kapelou nastoupil deset minutek po avizovaném začátku setu a již po chvíli rozplynul mé obavy z playlistu kapely (rozuměj, za peníze, kdesi na konci světa, před převážně nefanoušky). Nejenže vytáhl většinu mých oblíbených písní z Animage, ať už skvělého "Vlčaka", či "Ozvěny Kantát" a dostalo se i na mé oblíbené "Planetám", nebo "Za Poryvů" z druhé desky Entropicture. Illustrotatosphera se nenechala strhnout k nějaké živé zkoušce, či jamovaní s kamarády před rýmařovským publikem a předvedla skvělý výkon...ono, mluvit o hudební stránce pak nemá u kapely takovéhoto formátu snad ani smysl. Téměř hodinu a půl dlouhé vystoupení (včetně přídavkové "I Feel Good") mě jen přesvědčilo k návštěvě klubového koncertu, kde se krom skvělé porce hudby setkám i s příjemnějším neřídnoucím publikem a ubude ohlasů typu: "Co to tam zpívá..? On zapomněl text nebo co?" :D

P.S. Díky patří řidičům, softy_am za fotografie a PŘEDEVŠÍM neznámému dobrodinci za to, že vrátil mou ztracenou peněženku i s šestácti stovkami. Dobří lidé stále žijí.

27. týden - Zahrada 2008

2008-07-08T10:09:00.008+02:00

Celý týden strávený na festivalu Zahrada poměrně znemožnil poslech jakékoliv jiné hudby. Krom osvědčených jmen, které především v bouřko-megafonovém(na tom videu je to druhé vysoké světlo náš kamarád :D) vystoupení Vlasty Redla a jeho budíčku ve stanu zvukaře (který jsem spící hlídal) o půl páté přinesli spoustu hudebních zážitků a salvy pocitů, se na Zahradě uskutečnila i soutěž povětšinou mladých kapel o Krtečky a samozřejmě vystoupení zatím málo známých jmen.

Jiří Smrž

Jméno utkvělé v paměti (až doma jsem si zjistil, že si ho pamatuji jako vítěze žánrového Anděla), jež vyplavalo nečekaně na povrch a s nemalým očekáváním mě donutilo navštívit krásný recitál na scéně Zámek. Nadupaný sál nadšeně několikrát aplaudoval syrovému vystoupení tohoto nezávislého písničkáře, mísícího ve své upřímné tvorbě boj se svým já, ale především boj s každodenními absurditami dnešní společnosti. Z úžasných básnických obrazů mi běhal téměř neustále mráz po zádech, stejně jako z procítěného a vydřeného projevu. Zcela neoddiskutovatelně největší zážitek na festivalu.

Můžu to říct jinak

Hořký kafe

Jazz-folkové duo v mnohém mně připomínající slavné -123min. Jen jejich hudba je o poznání komornější, tišší, zamyšlenější a samozřejmě zpívaná v našem rodném jazyce. Lubovou kytaru tu doprovází táhlé tóny bezpražcové basy a především krásné melodie a velmi silné texty. Občas do ní nenápadně vtrhne bluesové sólíčko, které jen podrthne energií písní, schovanou pod povrchem. Druhé místo za písničkáře v Krtkovi. Škoda jen, že jsem Hořký kafe zaslechl vždy jen na hlavní scéně a propásl jsem recitál, kde by jejich písně podané v intimnějším prostředí vyzněli snad ještě lépe.

Jananas

Nebudu si nalhávat, že první co mě zaujalo na pražsko-krnovksém triu Jananas nebyla Jana Infeldová, známá údajně z Rodinných Pout :)HaHeh. Jenže ono to tak doopravdy je. Hlavní autorku textů, obdařenou výborným hlasem a výrazem, skvěle doplňuje občas funky, občas jazz, občas folková kytara a skvělá basová linka. Na první pohled zpívají Jananas tak trochu o ničem (v tvorbě převládají vtipné texty), ale opak je pravdou. Příběhy mají vždy chytrou pointu a pro úplný obraz doporučuji pustit si Zapatama z jejich myspace, nebo počíst pár informací na bandzone profilu...velmi silný objev. (5 místo v Krtkovi)

Jakési video

Létající rabín

Létající Rabín, to jsou vítězové Krtečka 2006 a vyjmečně souhlasím že oprávněným. Rabíni hrají pro mě do minulého týdne neznámý styl klezmer, který je směsicí především židovských písní, v nichž je ovšem ukryta neskutečná energie. Získali si nás již po prvním recitálu na scéně Zámečku, kde jako jediní s Jananasem přidávali dvě písně. Kapelu táhne v první řadě výborný klarinetista Vojtěch Pospíšil aka Ira Lewinski a charizmatický houslista Vojtěch Peštuka aka Gimpl Fleischmann, který nás ovšem spíše než hudebním uměním uzemnil svými prupovídkami mezi písněmi (na housle vlastně nic nepředvedl). Kapela je skvěle secvičená, troufám si tvrdit že na profesiální úrovní, do hudby se umí úžasně položit, hýbat a ví jak převzaté písně správně vzít a interpretovat. Kdo nevíte co s časem 1.10., Rabíni Vás určitě potěší v Olomouckém U-Klubu.

I.C.Q.

Dobrá, název trochu hloupý, ale budiž. V případě této kapelky se konečně dostalo na právoplatného zástupce české folkové písničky. I.C.Q. jsem zaslechli dvakrát v unplugged verzi. Jednou při snídani na Open Scéně a po druhé na nádvoří zámku, kde koncertovali jen tak pro radost mimo jakýkoliv program. Zaujali nás svým lidským a upřímným projevem, měl jsem z nich přirozený a téměř naturální pocit. Ať už mi je spousta českých folkových veličin a začínajících umělců jakkoliv protivná, právě tato kapela nespadla do žádných trapných klišé, ani slepě nekopíruje své slavnější kolegy. Přesto je to příjemný český folk.

Vrať se nám Slunce

A co dále..?

Tabásková partyja - příjemný popík, s pěknými klávesami, hodně řižnutý jazzem, nebo i bossanovou

Zhasni - druhá čistě folková kapela

Šantré

26.týden - Sigur Rós, Coldplay, The Notwist, Bonnie Prince Billy, OTK, Sun Kill Moon

2008-06-23T16:16:00.008+02:00

Ve znamení nových desek

Sigur Rós - Með suð í eyrum við spilum endalaust

Pár dní čerstvá řadovka islanských Sigur Rós ukazuje delší dobu sledovatelný přesun kapely z náročných kompozičních skladeb, do přímočařejší písňové formy a tišších, jakoby zahloubanějších pasáží. Více v blížící se recenzi, ale co můžu prozradit už teď je, že tahle deska opět stojí za to.

Gobbledigook (originál bohužel server youtube zručně maže, proto je potřeba mrknout se na oficiální stránky kapely)

Coldplay - Viva la Vida or Death and All His Friends

První deska geniální, druhá skvělá, třetí propadák. Sestupnou tendenci tvorby jedné z nejslavnějších kapel současnosti měl přerušit nový zvuk kapely a producentská ikona Brian Eno. Osobně jsem v záchranu Coldplay nevěřil a zázrak se bohužel nestal. Coldplay nadobro spadli do šedé průměrnosti desítky svých kopií a těch pár světlých okamžiků, které deska dozajista má, dává jen nostalgicky vzpomenout na neustálé oslnění desek minulých.

Viloet Hill

The Notwist - The Devil, You + Me

Neon Golden byla výborná deska a šest let čekání na její pokračování si mohli fanoušci vynahradit jedním z mnoha skvělých vedlejších projektů Markuse Archera (Lali Puna, Ms. John Soda atd...). The Devil, You + Me je o poznání méně elektronická (o to více smyčců a klavíru), o trochu méně hitová, ale stále je to skvělá porce hudby. Tenhle chlápek ví moc dobře co chce dělat a dělá to skvěle.

Where In This World

Bonnie 'Prince' Billy - Lie Down in the Light

Ano, oslnil se svou novou deskou Prahu a já u toho kvůli mého kola nebyl a ano, jeho nadmíru bohatá diskografie mě straší dnem i nocí, protože každé další album které si pustím, je skvělé. Ne jinak je to u aktuální novinky. Ovšem Pozor...Will Oldham schovává své broušené klenoty hodně hluboko pod povrchem a odmění jen pozorné posluchače.

I see a darknes (starší píseň)

OTK - Okolo

"Někde v hloubi svýho mozku, slyšíš voskuj, voskuj."
Tohodle popěvku už se nezbavíte. Nezbavíte se ani dalších osmi skladeb na nadmíru podařené desce pražskýck OTK - Okolo. S baťohem a buzolou, zelenou kravatou, krajinou spálenou. Chytlavé riffy, slogany, výborné texty a hudební experimenty. Jak poznamenal jeden fanoušek v diskuzi na freemusic: Pořádně navoskovaná deska

Lavina - live

Sun Kil Moon - April

Alt-rockové bandě Red House Painters odzvonilo již před léty. Mark Kozelek ale svůj talent nenechal zahálet a s "novým" projektem Sun Kil Moon vydává již druhou desku. Žánrově jde o písničkářské album a pokud Vás bavili RHP, skladatelské postupy Mark bohatě uplatňuje i zde. Je to zvláštní album. Zarývá se totiž svou melancholií pod kůži velmi pomalu, ale o to intenzivněji.

Carry Me, Ohie - starší píseň

25. týden - Seabear, The American Analog Set, The Octopus Project

2008-06-19T14:08:00.013+02:00

Seabear - The Ghost That Carried Us Away [2005]

Seabear jsou jednou z mnoha kapel potvrzujících, že Island je hudbě zemí zaslíbenou. Nesnaží si hrát na žádné velkolepé umění, ale oslní svou lidskostí popových nápěvků, podtržených melancholicky uklidňujícím hlasem frontmana Sindri Már Sigfússona. Hudba poklidně směřuje k cíli, jímž je velmi příjemný, ale stále hudebně hluboký poslech.

I Sing I Swim

The American Analog Set - Promises of Love [2003]

Americká parta s bohatou diskografií American Analog Set staví své písně pomalu a s rozvahou. Na (během písně) lehce modifikovaný základní riff nabalují nenásilně další a další hudební nápady, z šuplíku indie, ambient, post-rock...či vytáhnou z kapes jednoduchý vokál. Pokud máte v oblibě atmosféru kapel jakými jsou kanadští Broken Social Scene, či Do Make Say Think, dostane se Vám do rukou šálek hudby s podobnými styčnými plochami, ale vlastní originální chutí.

Hard To Find

The Octopus Project - Hello, Avalanche [2007]

Stejně jako American Analog Set, či u nás poměrně známí Explosions in The Sky, pochází i tahle partička z Texaského Austinu, města post-rocku zaslíbenému. Octopus Project nám nabízí trochu jiný pohled na gradující ambientní plochy. Ty tu objímají elektronické Casio (či jakékoliv jiné) klávesy, laptopové rušení, ale především obrovská vlna energie, která Vás smete a odnese nemilosrdně sebou.

Truck

24. týden - Karl Blau, LCD Soundsystem, Four Tet

2008-06-16T13:40:00.009+02:00

Karl Blau - Beneath Waves [2006]

Karl Blau je americký lo-fi písničkář (chrlící neskutečné kvantum hudby), kolaborující např. s The Microphones, který ve své hudbě uplatňuje především neotřelé, velmi silné melodie (spojené s jeho pozitivní barvou hlasu), říznuté občas poměrně bláznivě znějícím indie. Ve vodách českého internetu o něm však zatím nepadla žádná podstatná zmínka..jáká to škoda.

Into the Nada - Live

LCD Soundsystem - Sound of Silver [2007]

Diskotékové rytmy, hutná basa, naproti tomu rockenrolově postavené písně...zábava postavená do protivky z odevzdaností a nudou...pokud jste o NewYorském projektu LCD Soundsystem ještě neslyšeli, zcela určitě jde o závažnou chybu. Sound of Silver je deska plná neprvoplánových hitů, promyšlených hudebních konstrukcí a čiré zábavy.

North American Scum

Four Tet - Rounds [2003]

Nahrát pár riffů na klávesy, či kytaru a nasekat do nich v Cool Editu pár ruchů, může na první pohled vypadat jako těžká sranda. Obrázek o náročnosti si můžete udělat při poslechu stěžejní desky folkotronic projektu Four Tet - Rounds. Ta je téměř výkladní skříní antipopového křížení (dnes již kapánek fádní) moderní vlny laptopů s písničkářstvím. Veskrze klidné skladby jsou postavené právě na akustické kytaře a klavíru, zbytek je záležitost výhradně digitální. Album působí kompaktně jako celek, žádné střílení od boku na vrub originalitě.

She Moves She

Amiina

2008-06-11T22:10:00.003+02:00

23. týden

Ne náhodou se musí mé třetí severské doporučení za poslední měsíc zastavit u křehkých slečen, přítelkyň ze společných studií na konzervatoři, islandské kapely Amiina. Jejich smyčcové služby využily nejen indietronici z Efterklang, ale na albu Takk, či živáku Heima, obohatili i zvuk spřízněných Sigur Rós. A jaké že je jejich vysněný debut Kurr [2007]? Pokud pomineme neuvěřitelnou škálu hudebních instrumentů od laptopu, přes pilu, až po xylofon (a mně osobně nejvíce učarovali ty barevné zvonečky, jen jukněte na video), ponoříte se do kříšťálově čistých, melancholických a (převážně) instrumentálních skladeb, plných snového severského oparu a podzimního klidu. Vhodné nejen jako studie úžasných aranží, ale i skvělý doplněk k hloubavému podřimování se sklenkou vína. Pohoda a naprostá relaxace, spojená s emociálním prožitkem.

Amiina - Sexfaldur

Sigur Rós - Heima

2008-05-26T19:05:00.007+02:00

21. týden

Jen náhodou se ke mně dostalo DVD a dvoj CD islandských Sigur Rós (myspace) - Heima (Domov). Kapela na tomto disku zachytila nejen atmosféru ze svého free turné po islandských vesničkách, kavárnách, plácku uprostřed lesa, ale i koncertu v Rejkjavíku...především nám dala, skrz skvěle natočené záběry společně s akustickým provedením jejich emocionální muziky, nahlédnout do klidu severských krajů, architektury, do jejich mrazivého rozjímání, ale i do soukromí jejich životů...

vlastně se to ani nedá správně popsat slovy, ten pravý zážitek Vám přinese jedině shlédnutí tohoto skvělého dokumentu, plného dech beroucích okamžiků, po kterém si nebudete jisti tím, zda plakat smutkem, či radostí...

Trailer
Alafos Starlafur
Heysatán

Efterklang

2008-05-22T09:47:00.008+02:00

20. týden

Dánské hudební těleso Efterklang vzniklo již v roce 2001 z popudu několika muzikálně vzdělaných kamarádů. Při poslechu jejich dlouhohrajícího debutu Tripper [2004] (údajně šlo tehdy o nejprodávanější debut v historii labelu Leaf) pak jen těžko uvěříte, že tolik lidí se můžu schovat v tak minimalistických aranžích, jaké nám tato deska nabízí. Efterklang servírují křehký, zasněný elektropop s nádechem ledových větrů, na nějž si leckteří seveřané (Sigur Ros, Múm...) mohou nechat takřka vystavit copyright. Hluboké basy tu ovívají nejen ledové aranže, ale i perfektní mrazivé vokály a studené smyčce, či žestě. Asi nejlepším příkladem stavby písní pro Vás bude druhý track Swarming...

...chce to jen zavřít oči a nechat se unášet...

Nestíháme - Víceméně v Klidu

2008-05-21T21:06:00.003+02:00

Tak dlouho vychvalovali mí kamarádi pražské mladíky Nestíháme, až jsem si je tedy nakonec poslechl a napsal o nich recenzi..myslím že velmi pozitivní.

Tak tady je

Malostranská - live
Po čem toužíš ty - live

Tunng

2008-05-12T16:03:00.005+02:00

19. týden

Jak to může dopadnout, potká-li se introvertní písničkář s fanouškem elektroniky a oba si na první pohled padnou do noty, se můžete přesvědčit při poslechu některého z alb čím dál slavnější anglické šestice Tunng (koncertovali už i u nás!!). Po dvou týdnech strávených na jejích debutové desce Mother's daughter and other songs [2005] nezbývá než zvolat: V tomto případě na výbornou!!! Jemné melancholické písně, jejichž hlavním motivem je linka akustické kytary, zastřešují hravé ruchy, často doprovázeny velice umně nastříhanými zvukovými sekvencemi, zasazenými nenásilně do meziher. Vokální písně se pak střídají s ryze instrumentálními kusy, svou lehkou náladou mně často připomínající The Album Leaf. Hudba poklidně plyne svým posmutnělým tempem, přesto v sobě aranže skrývají spoustu příjemných překvapení a hudebních lahůdek. Nefalšovaný digitální folk na úrovni.

Tale From Black - live
Tunng - Bullets

Jaromír 99 & The Bombers

2008-05-06T09:55:00.005+02:00

18. týden

Jesenický bard Jaromír Švejdík byl pro nás, žijící ve stínu Pradědu a chladu Velkého kotle, vždy takovým naším umělcem. Radost nám dělal nejen skvělými deskami se svou domovskou kapelou Priessnitz, nepřehlédnutelným projektem Umakart, či nádražákem Aloisem Neblem, s jehož příběhy jsem jen plesal radostí nad známými kulisami a nádechem jesenického větru, který mám tolik přirostlý k srdci (a nohám :)). Společně s Jardou Rudišem a Joe Katerem teď nově objíždí republiku se svou 2D kapelou The Bombers, která se prezentuje svým eponymním albem, vydaným k stejnojmennému komiksu Švejdíka. Těžko říct, zda jde pouze o jednorázovou záležitost, či kapelu s dlouhodobými plány, každopádně je z desky cítit radost z hraní. Je skryta v mrazivém akustickém hávu písní jako Praděd a Bezejmenná, v drsném příběhu Láska, nebo hříčce Lapač snů. Ukrývá se v jakoby vesnickém lo-fi zvuku desky, zvýrazněným image neschopné kapely, které na druhou stranu podrthuje promyšlená stavba každé písně. Ty mají silnou atmosféru a pokud Švejdík tvrdí, že nápady na ně přicházejí při procházkách po jesenických hřebenech, nemůžete jinak, než mu dát za pravdu. Ten zvuk je originální a je jakoby náš...a doufám že i pro zbytek republiky bude příjemné do něho nahlédnout.

Alenka - oficiální video

Díky Aničce za sosnutí a za nálepku

Psapp

2008-04-29T14:32:00.006+02:00

17. týden

Po zdrcujícím týdenním vítězství anglického elektro-dua Psapp v mém týdenním žebříčku na last.fm, nemohlo moje doporučení padnout jinam, než na jejich desku The Only Thing I Ever Wanted [2006]. Možná je to tím prosluněným počasím za oknem, ale jejich muzika mi přijde neuvěřitelně vtipná, nejednotvárná, melodická a především inteligentní, což je důvod mého nepochopení, proč o Psapp u nás ještě nikdo nepíše oslavné recenze. Tito angličani jsou totiž hraví, nebojí se do své uvolněné hudby zapojit dětské chřestítko propletené s melodií maminčiny šperkovnice ("Upstaris"), či skvělý klávesový motiv alá The Doors z východu ("King Of You"), stejně jako jakýkoliv jiný nápad povalující se někdě po ruce. Každá píseň Vám nabízí desítky nejrůznějších zvuků a ruchů, zastřešených perfektními vokály a rozmanitou a zábavnou rytmikou. Fanoušky seriálu Chirurgové zase potěší asi nejsilnější píseň desky..závěrečná "Cosy in the Rocket". Moje hodnocení? Vysoko okolo 90%.

Hi - official video

Canon Blue

2008-04-25T10:24:00.004+02:00

16. týden

Spousta lidi považuje pop za sprosté slovo a pokud se člověk spokojí s tím, co nám nabízejí česká rádia, musíme jim dát za pravdu. Jelikož jsem po roce postupného "dospívání" došel do fáze pomalého pronikání do nových hudebních (i když odvětví singer/songwriter ne zas tak vzdálených) končin, čeká Vás v mých doporučení poměrně jednostranné téma...nezávislý inteligentní pop, prezentovaný především míšením živých nástroju s elektronikou...říkejme si tomu jak chcete..třeba indietronica...a oproti tomu našemu je doopravdy o co stát.

Daniel James alias Canon Blue je jedním z takových malých géniů. Inspirovaný katastrofickými záplavami v americkém New Orleans, rozhodl se tento solitér natočit desku silně emociálních písní, složených na babiččin klavír v rodné Virginii. Sedl si ke svému laptopu a začal na jednotlivé skladby lepit jednu hudební stopu za druhou - sám, bez pomoci jakéhokoliv dalšího hudebníka. V písni "Battle Hymn" nás může napadnout připodobnění k Stereofam, ve vokálním projevu v "Sea Monsters" třeba Eraser Thoma Yorka, nebo Stateless...vtip je v tom že Colonies je náramně barvitá deska se spoustou skvělých nápadů, které prostě nic nechybí...hutná basa, psychadelické bicí, perfektní vokál, správná porce elektroniky a klavíru na správných místech a silné písně. Skvělá volba.

Raný Sběr 19.4.2008

2008-04-21T13:44:00.006+02:00

Byla by škoda alespoň krátce neinformovat o tak skvělé akci, jakou Raný Sběr - neformální setkání mladých písníčkářů v krnovské kavárně-čajovně Ninive, dozajista bylo. Troufám si tvrdit, že všichni muzikanti předvedli skvělé půlhodinové vystoupení a ukázali, že i u nás už nemusí být písničkář považován pouze za folkaře..ať už jde o prolínání jazzu, irska, lo-fi, nebo grunge...tím spíš, když si to ti šikovní hoši všechno píšou sami :)

Autumn Collection - live jůtub

Portishead - Third

2008-04-15T22:14:00.008+02:00

15. týden

Málo které kapele se podaří svou hudbou přesáhnout hranice své škatulky a anglickým Portishead se něco takové do jisté míry povedlo. Tím spíš, když jsou jednou z formací, jež ukovala základní obrysy trip-hopu. Po 11 letech ticha od živáku s filhmarmonickým orchestrem New Yorku [1997] se tato bandička dala opět dohromady a do světa vypustila desku Third. Z prvních poslechů je jasné, že kapela neztratila nic ze svého mrazivého náboje a NESKUTEČNĚ silné emoční atmosféry (kterou považuji za jednu z nejvíce odzbrojujících na světě), z níž Vás jednoduše MUSÍ mrazit po těle a po duši. Přesto zní deska čerstvě a neotřele, a není to způsobeno jen lo-fi nylonovou kytarou, či písničkářskou písní s mandolínou, protože taková "We Carry On" je důkazem, že Portishead neztratili nic ze svých elektronických nápadů ...ale to už by bylo na samostatnou recenzi, což nechám na znalejších. Ze svého postavení můžu říct jediné...kouzelná atmosféra, zpěv, aranže == skvělá deska a úžasný poslech.

Glory Box - live s orchestrem
Roads - live s orchestrem
Numb - official video

R.E.M. - Accelerate

2008-04-13T17:15:00.004+02:00

Tohle byla moc těžká recenze. Nechal jsem se do ní nenápadně uvrtat, ovšem z důvodu bombardování hudbou, která ve mně vzbuzovala několikrát vyšší zájem než 14. řadovka R.E.M., jsem nebyl schopen udělat si na ni jasný názor. Abych ale Stipeovi nekřivdil, pomalu ale jistě si mě nakonec touto deskou získal zpět na svou stranu, alespoň z části.

Má mírně zredigovaná recenze na R.E.M. - Accelerate na serveru galaxie

Neonácek - Chcete ho?

2008-04-11T10:29:00.003+02:00

Velmi zájimavě odstrartovala kampaň na stránkách www.chceteho.cz, snažící se upozornit na rostoucí vliv pravicového extremismu v naší republice. Podívat se můžeme na dvě videa, nabízející nám k osvojení dva opuštěné miláčky z útulku Kubíčka a Daníčka, na klip k písni Jana Budaře Brožurka, o krásách pravicového karaoke a nakonec 24.4. na happening Nedovedu pochopit. Právě poslední název mi přirostl k srdci nejvíce. Jsem neskonale rád, že já sám jsem ideologii těchto intelektuálu nikdy neporozuměl. Stejně jak oni asi neporozuměli tomu, co je to svoboda a především, kdo je to člověk.

Link na videa

Alternativní brněnské Květy zastavují střelu v jantaru

2008-04-04T11:21:00.016+02:00

14. týden

A až do tvého města,
které jmenuje se samota
přijede cirkus
a to jsem jenom já.
Postavím stan
Ty všechna místa obsadíš
a víš že zítra budu pryč...

Již po třetí do našich přehrávačů přijíždějí brněnské Květy se svým alternativním pohledem na český folk, tentokrát prostřednictvím desky Střela zastavená v jantaru. Odvažuji se tvrdit, že jde o nejlepší počin v historii kapely, ačkoliv předčit mého milovaného Pasáčka Ovcí z prvního oficálního alba Jablko Jejího Peří [2004] se jí asi těžko podaří. Muzikanti okolo Martina E. Kyšperského opět navázali na základní stavební kameny, jež charakterizují výjmečnost provázející tento projekt...inteligentní, mnohovýznamové, takřka surrealistické texty, přesto s přítomnostní zapamatovatelného sloganu (Jsem cizí člověk ve vlastním srdci/Přilétla ke mě láska, zhůry ani nevím jak, a proč.../Bílý tygr, já ti oči pohladím), typicky zabarvený vokál, či nezměrná škála doprovodných nástrojů a krásný booklet. Oproti předchozím deskám se možná Květy více propůjčují lyrické melancholii a zadumanějším naléhavým písním, nedávají však svou kůži ani v nejmenším lacino a právě písně jako Cirkus, či Zvíře, nebo sebe a zvíře považuji za hudební, textové, ale i pocitové vrcholy alba. Samozřejmě že posluchač nepřijde o říznější písně, z nichž hned ta první Pověsím prádlo kapku vystrašila osazenstvo čajovny, do níž jsem pustil tuto výbornou desku, kterou Kyšperský a spol. nasadili laťku letošní české tvorby opravdu velmi vysoko. Pokud by si troufl bodovat, tak někde nad hranici 80%.

Cirkus
Skvělá recenze Petra Vlasáka

P.S. Moc Moc Díky El za sosnutí :-).

Bon Iver vol.2

2008-03-30T19:34:00.007+02:00

Ve svém únorovém hledáčku, zaměřeném na desku For Emma, Forever Ago, jsem uzavřel článek polemikou, zda se placka stane tou jednou nej pro rok 2008. Poněvadž jsem se rozhoupal k napsání recenze pro server galaxie.name, musel jsem album bodově ohodnotit a toto hodnocení se nakonec vyšplhalo na úctyhodných 93%,
doprovázeno otázkou proč vlastně nedat plných sto. Bon Iver doopravdy natočil neotřelé a velmi silné album, nemluvě o zajímavých okolnostech, jež předcházeli jeho oficiálnímu vydání. Dalším velkým plus jsou úžasná videa živé performance na internetu, kde ze zpěváka doslova všemi směry tryská neuvěřitelná energie, jež Vás zarazí do křesla a úžasný klip, do písmenka vystihující pocity vyvolávané písněmi. Proto Vám chci touto cestou poslat jedno velké upozornění...For Emma, Forever Ago američana Bona Ivera je úžasný počin a pokud jsou Vám hořké písně zabalené v indie/neosoul kabátečku alespoň trochu při srsti, nemůžete sáhnout vedle.

The Wolwes (Act I and II) - úžasné zakončení live
The Wolwes (Act I and II) - live
Lump Sump - live

Má recenze na serveru Galaxie

Jemní melancholici Elbow

2008-03-29T10:15:00.005+01:00

13. týden

Manchestereská kapela Elbow má v Anglii roli jakéhosi černého koně. Ačkoliv má za sebou již bezmála 18 let fungování, během kterých vydala 3 úspěšná studiová alba (získala nominaci mimo jiné např. na Mercury Music Prize), nikdy se této kapele nepodařilo udělat opravdový průlom. Vtip je v tom, že partička okolo frontmana s podmanivým hlubokým hlasem Guy Garveyho o nic podobného ani nestojí. V Anglii má poměrně širokou základnu posluchačů a takový poklidný život Elbow pravděpodobně vyhovuje a odráží se i do jejich tvorby. Ta se totiž dá nejvýstižněji popsat jako melancholický mix folku s inteligentním britpopem nadstavený nenápadnými indie prvky. Pokud máte rádi poklidnou, rozvážnou hudbu se silnými melodiemi, vtipnými aranžemi a velmi originální atmosférou, nezbývá než doporučit právě se blížící aktuální desku The Seldom Seen Kid.

Grounds of Divorce - aktuální singl
Fallen Angel - Cast Of Thousands [2003]
Leaders of the Free World Live

Mimochodem nenechte si ujít návštěvu doopravdy pěkných internetových stránek.

Please The Trees

2008-03-27T12:03:00.009+01:00

12. týden

Potkat ty správné lidi je velkým štěstím nejen v životě, ale i na hudební scéně. Když se Václav Havelka (SelfBrush), skvělý písničkář s nezaměnitelným hlasem a písněmi, potkal s instrumentálními Some Other Place, možná ještě netušil že z jejich souznění vznikne plnohodnotná kapela a jedna z nejočekávanějších českých desek roku 2008 - Lion Prayer. Porozumění a vzájemná propojenost byla velká, a tak táborská indie-ambient banda dostala do vínku zpěváka se skvělým hlasem a textařškými nápady, Havelka zase naopak našel způsob, jak dát svým posmutnělým písním plnohodnotné post-rockové pozadí. Ačkoliv na Lion Prayer můžeme najít i pár slabších utopených chvilek, úžasné písně jako Red Sky, či It's Not Me, s Havelkovým nakřáplým hlasem (pryč jsou časy frázování ve stylu Eddieho Veddera) a podmanivou temnou atmosférou vyzdvihávají tuto desku vysoko nad český průměr tím spíš, že Please The Trees se nesnížili k nemastnému kopírování zahraničních kapel, ale jdou svou vlastní, originální a velmi zájimavou cestou.

Velmi povedená recenze
I'm Afraid Of You

P.S. Velké Díky softymu za sosnutí :)

Wilco

2008-03-25T12:21:00.006+01:00

11. týden

Napsat pár řádek o tak důležité (a u nás přitom tak bolestně neznáme) kapele, jakou Wilco dozajista jsou, je značně náročnou záležitostí. Existuje milión a jedna věc, kterou bych rád pověděl, povědět měl, ale jednoduše na to není místo a ani síla. Proto přenechám popis minulosti kapely a rozbor jejich desek na již vyšlých recenzích např. na musicserveru, či muzikusu . Ve svém doporučení pro tento týden tak budu apelovat především na Vaši důvěru v můj vkus, který Vám doporučuje desku Yankee Hotel Foxtrot (2002), na kterém se bandě okolo Jeffa Tweddyho podařilo nejlépe prezentovat svůj originální zvuk, vycházející nejvíce z alt-countryových kořenů. Kapele Wilco se však po 8 letech svého fungování povedlo dospět a tuto škatulku sebejistě přerostla. I proto bych se nestyděl nazvat je skvělými zástupci indie, folku, písničkářství.. to celé s nemalou porcí popu. Wilco jsou zkrátka úžasným projektem a já se aktuálně tetelím nedočkavostí nad tím, co mi přinese další pátrání v jejich bohaté diskografii...

War on War - live
Jesus, Etc

Tara Fuki a troška červeného vína

2008-03-25T11:29:00.012+01:00

10. týden

O violoncellovém polsko-českém duu Tara Fuki se mluvilo jako o zajímavém projektu již od jejich debutu Piosenky do Sna (2000), ověnčeného Anděly v kategorii world-music a objev roku. Tara Fuki dozajista neusnuly na vavřínech a v dnešní době nejen že úspěšně koncertují po celé Evropě, ale mají za sebou tři skvělé, v mnoha ohledech odlišné a zároveň se spojující desky. Ta poslední Auris (2007) (tentokrát obohacená o decentně hrající jazzový kvintet Vertigo) je i napotřetí důkazem brilantního hudebního umu. Nahořklé pocitové písně s krásnými polskými vokály a celly zařezávajícími se Vám až do morku kostí si vychutnáte kdykoliv, protože tato hudba je pokaždé zážitkem...pokud si ale mohu dovolit doporučení, já osobně preferuji zaboření se do obrovského ušáku s láhví červeného vína a přibublávaní z vodní dýmky.

P.S. Dva dny po napsaní postu získali Tara Fuki za desku Auris žánrové ceny Anděla...zcela zaslouženě.
Lej, Lej, Lej

Sir Arthur Charles Clarke

2008-03-21T15:13:00.005+01:00

16.12.1917 - 19.3.2008

Nick Cave

2008-03-15T11:07:00.004+01:00

9. týden

Tohle jméno hovoří samo za sebe. Nick Cave je ikona a umělecký všeuměl...píše básně, skvělé knížky, scénáře, příležitostně se mihne jako herec v nějaké malé roli a především už pěknou řádku let obohacuje se svými rozličnými uskupeními hudební svět...v minulém roce to bylo se "sólovým" projektem Grinderman, letos potěšil své fanoušky novou deskou s The Bad Seeds, v pořadí čtrnáctou. Ta dostala název Dig, Lazarus, Dig!!! a Cave na ni na svém webu lákal již od 25.12. fanoušky několika černobílími videi, na kterých je společně s kapelou zachycen na spiritualistické seanci. A jaká tedy tato deska je? Předběžnou nápovědu Vám určitě dá možnost poslechnout si celé album na myspace profilu kapely...Cave se vrací ke kořenům své potemnělé hudby a i v 50 je z něho opět cítit neskutečně živelná energie spojená s tradičně brilantními texty. Letošní Cave určitě nezklame. O živém provedení se navíc budeme moci sami naživo přesvědčit tento květen v Praze.

Official video

Snowden - Anti-Anti

2008-02-26T16:31:00.004+01:00

8. týden 08

Představte si, že sedíte ve svém červeném oprýskaném kabrioletu, na očích retro sluneční brýle, vedle sedí pěkná holka a vy si to razíte do městského centra Atlanty. Dívka se vám snaží něco říct, ale vy ji neslyšíte. Prostě pohoda. Proč nehodit všechny problémy za hlavu? Tato vize se mi pokaždé vybaví při poslouchání písně Anti-Anti od shoegaze/post-punkové kapely z hlavního města Georgie. Snowden mají svůj osobitý zvuk. Nemůžete je k nikomu přirovnat, ale přesto byste dokázali vyjmenovat spoustu kapel od kterých určitě čerpali inspirace. Když jsem narazil na jejich debutovou desku, která vyšla v srpnu roku 2006, byl jsem ohromen. Svižně lehký poslech posazený do post-punkové dravosti, s tanečními bicími, zvonící retro kytarou a občas zazní i dvě baskytary. A právě basa tvoří v kapele nezaměnitelný hutný zvuk. Zpěv zní vcelku ležérně, nenuceně a způsobuje právě onen lehký poslech. Opravdu každá píseň na desce Anti-Anti má co říct. Ani jedna vyloženě špatná. Nebál bych se ji vyzvednout ke jménům jako třeba Interpol nebo Arcade Fire. Uvidíme jak si Snowden povedou na další desce, očekávání jsou velká.

Snowden - Anti-Anti (oficiální video)

autor: softy_am

Tak trochu pohádka

2008-02-25T10:57:00.007+01:00

Nalinkovat na videa z předávání cen, kde mimo jiné Glen a Markét také vystupovali (a nechali Marétu po malém omylu doříct její děkovnou řeč) určitě zvládnete sami. To jediné co jsem chtěl říct je, že takovýto velký úspěch Glena, který je bezpochyby mojí největší srdcovou záležitostí, je jednoduše úžasný a mám z toho radost jako malý capart. Tím spíš, když si Falling Slowly už nějaký ten rok vyhráváte s kamarády na kytaru a The Frames, potažmo Glena znáte tak akorát Vy a pár přátel :D.

Takže....GRATULUJEME

Diane Cluck - Hlasové aranže

2008-02-20T16:24:00.009+01:00

7. týden 08

Jednou z výrazných postav americké anti-folkové scény (mimo jiné např. Ani DiFranco, Beck) je i tmavovlasá písničkářka z New Yorku Diana Cluck. Od svého debutu v roce 2000 vydala do světa již 6 svých desek a pozornost si dozajista zaslouží každá jednotlivá z nich. Pokud bych ale měl doporučit jednu nejvíce reprezentativní, dozajista bych hmátl po té z roku 2003 - Oh Vanille/Ova Nil. I přesto, že na albu zazní všehovšudy jen Dianin průzračný hlas a prsty hraná kytara, dostane se Vám plnohodnotného hudebního zážitku, jako od 12-ti členného ansáblu. Poslech ze všeho nejvíce umocňuje způsob, jakým dokáže zpěvačka vygradovat píseň tím správným směrem jen s pomocí svého hlasu. Není potřeba žádných smyčců, efektů, dechů...a přesto si Vás Diana Cluck naservíruje na ty nejmenší kousky a navrch polije perfektní zálivkou...stačí jen ochutnat.

The Turnaround Road - Live

Bon Iver - nahuštěné emoce

2008-02-09T20:52:00.003+01:00

6. týden 08

Debutové album lo-fi písničkáře Bona Ivera - For Emma, Forever Ago je pro mě na této scéně po dlouhé době opravdu velkým pohlazením po duši. Jamesi Vermontovi se povedlo vměsnat do devíti písní takovou dávku emocí, představovanou především jistým pěveckým výkonem, nevtíravými melodiemi a vkusně zvoleným napůl dřevním způsobem hraní a aranžemi (chvílemi snad trochu přimonínající Yellow House kapely Grizzly Bear), že posluchači nedává ani chvilku na vydechnutí/sebrání sil pro další song. Musím si album pouštět stále dokola a dokola...nudit nezačalo, ba naopak k němu získávám čím dál silnější vztah...že by jedno z alb tohoto roku? To ukáže čas, ale ambice určitě má.

Skinny Love - živě

Lali Puna - Pátrání po pointě

2008-02-05T23:52:00.001+01:00

5. týden 08

Několik českých recenzentů vystihlo kvality této německé kapely velice přesně. Lali Puna nám svými vybroušenými písněmi nabízí jednu z alternativ moderního popu tohoto desetiletí, bohužel, pro běžného posluchače jde však o kvality náročně uchopitelné. Takovýto hudební konzument, zvyklý na svou šablonu sloka-refrén-sloka, či jiný výrazný motiv jehož by se mohl pro orientaci zachytit, se bude v této hudbě pravděpodobně topit. Najít správný směr a pevnou půdu pod nohama dá ale v tomto případě doopravdy cenu. Až pak totiž dostanete možnost, hledat v této křehké hudbě chytře zašifrované pointy, jež vás dozajista posadí na zadek.

Micronomic

Bláznivá indietronica Dana Deacona

2008-01-25T16:16:00.003+01:00

4. týden 08

Najít nějaké přirovnání k doslova ujeté hudbě tohoto maníka ze Států je dost těžké. Dan Deacon totiž na svém albu Spiderman of The Rings (divný název co?) předvedl velmi originální směsici elektronické taneční hudby a indie, včetně ukňouraných vokálů, či dětských Casio kláves. Zajímavá je také na Deaconovu hudbu velmi nezvyklá stylizace, nejvíce připomínající otylého utečence z blázince (včetně umaštěné teplákové soupravy, ovšem ty brýle bych bral taky). To všechno smíchané pohromadě spolu se skvělými melodickými nápady, gradací skladeb, detailně propacovanými aranžemi a inovátorským nadhledem, představuje velmi zábavnou záležitost nejen na taneční parket, ale i domů do Vašeho winampu. Zkuste a ručím, že nudit se nebudete.

The Crystal Cat - video k písni

Rachael Yamagata - Překvapení chameleona

2008-01-18T20:43:00.003+01:00

3.týden 08

Až téměř po čtyřech letech od svého vydání se ke mně náhodou dostalo debutové album americké písničkářky Rachael Yamagaty - Happenstance. Možná Vás zajímá důvod titulku článku...o jakémpak chameleónovi to je řeč? Nemusíte se bát, Racheal je již od narození očividně ženského pohlaví, stejně tak jako je zřejmá její věrnost svému hudebnímu směru. Celé album tohoto amerického objevu roku 05 na Vás dozajisté dýchne příjemnou a především konstantní atmosférou zakouřených barů s dívkou u piána a našlapanou kapelou v jejích zádech. Rachael má navíc výborný hlas a každá píseň je téměř takovým malým klenotem. To, že některé z nich mají svými křivkami občas trochu nápadnou tendenci chameleonovat na písních svých slavnější kolegyň jakými jsou např. Fiona Aplle, Alice Keyes, či Tori Amos, ale nakonec zas tak nevadí. Ta hudba za takové malé odpuštění rozhodně stojí.

Oficiální klip k Worn Me Down
Live - Be Be Your Love

SubPop útočí - Rogue Wave

2008-01-17T16:51:00.001+01:00

2. týden 08

O tom, že legendární label SubPop se ani omylem nechystá na výlet do starého železa, jsem se Vás snažil přesvědčit už např. ve své listopadové recenzi na tehdy aktuální třetí studiovku Sheperd's Dog mého oblíbeného písničkáře Iron and Wine. Pokud Váš hledáček stále nezaměřil směrem na americký západ, nabízí se Vám druhá možnost skrze mé doporučení pro druhý týden roku 08. Věřte, že SubPop nabízí veskrze doopravdy kvalitní jména a stojí za hlubší prozkoumání, pro dnešek je však tím jedním vyvoleným kapela Rogue Wave, koketující především se zvukem indie, stojící ale pevně na pop/folkových základech - tedy: Hlavní prim hrají silné melodie a emoční náboj písní. V tomto případě mluvíme především o povedené desce Out of Shadow (2003) a singlu Public My Love (2006) (píseň Eyes možná znáte z prvního dílu jednoho amerického seriálu o hrdinech :D). Jak obstojí i to poslední loňské ASleep at Haven's gate se prozatím ještě uvidí :-?.

Happy New Year Radiohead

2008-01-16T19:00:00.000+01:00

1. týden 08

Pokud nemáte rádi Thoma Yorka, potažmo jeho Radiohead, je to Váš problém a čtení následujících řádků si můžete protentokrát odpustit. První kulturní doporučení tohoto roku se totiž týká Happy New Year videa této britské bandy nazvaným Scotch_Mist. Pokud Vás tedy silně irituje už jen Yorkův hlas, sledování jeho tanečních kreací by mohlo na Vašem zdraví pravděpodobně způsobit nenapravitelnou újmu a proto na Vás apeluji...ser..kašlete na to.
Pro Ty z Vás, jež naopak stojíte na pomyslné barikádě, či dokonce až za jejími hradbami, se nabízí záznam home nahrávky Radiohead přímo z prostředí jejich zkušebny. Protože loňský rok byl pro Radiohead samozřejmě ve znamení jejich sedmého studiového alba In Rainbows, jež se zasloužilo o svou publicitu nejen svými oprávněnými uměleckými ambicemi, dle mého názoru jde totiž o velmi podařenou desku, ale v první fázi především svým umístěním na oficiální web kapely s možností jeho stáhnutí za Vámi určený poplatek, na Scotch_Mist zaznějí všechny písně pouze z něho.
Video, strašící samozřejmě i na YouTube, není problém stáhnout přes torrenty v pro Vás optimální velikosti od malého okénka až po téměř DVD-rip...takže nezbývá než dodat
...enjoy It.

Video na Youtube

Nezodpovězené otázky

2007-12-26T18:08:00.000+01:00

Je to podivné, ale již po zhlédnutí oficiálního klipu na serveru YouTube k úvodní Go The Hell jsem pojal podezření, že s americkým písničkářem Davidem Fordem to nebudu mít lehké. Ze země trčí hlava v klobouku, vedle ní se tyčí nohy s lopatou a vy už tak nějak tušíte co musí přijít. Velkolepé finále na sebe nedá dlouho čekat a já stále sedím, nezasažen, neosvícen, bez emocí a přitom vše je jak má být. Ten mladý klučina má nasazený trpitelský výraz, na hlavě výše zmiňovaný fešácký klobouk, námět klipu v sobě nese jednoznačně námět, který Vám má vyrazit dech. Zpěv perfektní, v citově zabarvených výškách mu to kouzelně chraptí a ty bolavé smyčce jako podkres...dojem sice následně trochu spravil záznam z koncertu, kde si zpěvák nahraje back-vokály a rytmiku do šikovného efektu (dobrá, ne moc originální, ale zapůsobil), obecenstvo nadšeně aplauduje a všechno najednou vypadá o tolik přirozeněji, velká ale tím jen na chvíli odsunul na vedlejší kolej.

Kdybych měl upřímně popsat pocity z poslechu devíti-písňového alba Davida Forda - Songs For The Road, nemohu se ubránit spousty srovnání v nichž je nosná tatáž myšlenka, tedy že tohle už jsem někde slyšel. Pokud se podrobněji zajímáte o nějaký žánr je jasné, že se Vám v hlavě mohou podobné rovnice honit více než je zdrávo, u Davida Forda jde ale o cosi trochu jiného. Jeho hlas, ať už intonuje a snaží se svou barvou pohrávat si s našim podvědomím jakkoliv precizně, vyhlíží jako něco až moc dokonalého. Vše je vlastně vybroušené, uhlazené, písně mají velkolepé refrény, silné motivy, přemýšlivé texty. Na druhou stranu spousta ostatních indícií Vás přesvědčuje, že jde o ležérní umělecký počin a vůbec ne o kýč, kalkul, přízemní pozérství. Mé podvědomí však říká důrazné ne. Doopravdy jsem se při opakovaných posleších snažil soustředěně této hudbě porozumět a pohlížet na ni jako na něco zcela prostého, upřímného...ryzího chcete-li. Nepovedlo se a vina bude možná na mé straně.

Při poslechu si musím vždy vzpomenout na interprety jako David Gray a jeho tři léta staré Slow Motion. Krásně kousky hořké bonboniéry mi připadly jako zabalené v celofánu ze zlata a navrch převázané diamantovou stužkou. Některé jsem měl doopravdy rád a vychutnával jsem si je dost často i přes neustálou nepříjemnou dochuť na patře. Marně jsem dlouho pátral, která přísada vzbuzuje to nepřijemné nechutenství a čím víc jsem později poznával i jinou hudbu tohoto žánru, tím více mizelo Slow Motion z mojí paměti, ať už se tvářilo jakkoliv lákavě. Až debut Davida Forda mi naplno připomněl těch pár nezodpovězených otázek a věřte, že odpovědi ze mě nevymámíte ani dnes.
Jediné co vím je, že na albu Songs For The Road Vás čeká příjemný poslech promyšlených písní hrajících na určitě struny hudebního vnímání, se skvělou produkcí a charismatickým zpěvákem. Nic víc. Věřím ovšem, že některým tato konstelace bude k domácí pohodě stačit a možná na CD objeví i něco víc, či nějakou novou srdeční záležitost. Mě se to i přes velkou námahu nepovedlo.

Cením si na: 60%

David Ford - Songs For The Road

1 Go to Hell 3:30
2 Decimate 3:25
3 I'm Alright Now 4:39
4 Song for the Road 4:45
5 Train 4:04
6 St Peter 4:56
7 Nobody Tells Me What to Do 3:04
8 Requiem 4:44
9 ... And So You Fell 4:08

Top #5 roku 2007

2007-12-10T15:06:00.001+01:00

James Harries - Days Like These

Třetí oficiální desce Jamese Harriese Days Like These, natočené v Americe s plhodnotnou kapelou (basa Jon Evans od Tori Amos!), vlastně ani není co vytknout. Pod kůži se mi dostávala hodně dlouhou dobu a snad i proto ji můžu po desítkách poslechů plnohodnotně ocenit jako nejlepší písničkářské album tohoto roku. Deska oplívá všemi náladami od smutných balad až po rockový nářez a nám následně nezbývá než přemýšlet, odkudpak se v Jamesu Harriesovi berou takové melodické nápady a především skvělý hlas, excelující např. v mé nejoblíbenější Picture Perfect. Pokud si člověk vysvětlí fakt, že původem anglický zpěvák nejen koncertuje, ale i přímo bydlí v naší republice (Olomoucký koncert mi utekl o dva dny), jako bonus navíc, může už jen slastně zavzdychat hudebním blahem.

Feist - The Reminder

Své hudební dojmy z taktéž třetí desky kanaďanky Lesli Feist jsem shrnul už např. ZDE. Od této desky, více méně zklamán nijakostí předchozích dvou alb, jsem si nic velkého nesliboval a o to větší pak bylo mé nadšení z toho, jakým způsobem se na potřetí tato křehká zpěvačka vypořádala se stínem předchozích nemastných - neslaných menu svých pocitů a podařilo se jí tak vykouzlit The Reminder.

The Reminder je poctivá deska, malovaná pastelovými barvami za chladného letního večera s co největší upřímností, jak jinak, než od srdce.

Statelles - Stateless

Říkal jsem o nich jednomu kamarádovi snad třikrát: "Melodická krása raných, akusticky krásných a tehdy ještě neopotřebovaných Coldplay jako na úžasném Parachutes, křížená s extaktickou bolestí Thoma Yorka a jeho Radiohead."
Výsledek? Mrazivá deska kapely Stateless/milion a jedna sněhová vločka lepící vám víčka/sněhová bouře plnící Vaše uši/tichá zimní krajina v celé své bolestivé kráse.

A co na tom, že deska vyšla v teplém babím létě?

St. Vincent - Marry Me

První album jednoho z back-vokálů písničkářského fenoménu (a jednoho z mých největších favoritů) Sufjana Stevense, nemohlo zůstat ležet ladem jen tak bez povšimnutí. Teď mohu Sufanjovi děkovat nejen za jeho výbornou hudbu, ale i za přivedení k této mladé zpěvačce, mísící ve svém podání nejen folkovu krásu, ale i téměř psychadelicky (zdůrazňuji téměř) vyhlížející obrazy její mysli na území indie zvuku. Několik prvních poslechů mě upřímně obestírala hrůza, že Annie Clark (mimo jiné The Polyphonic Spree) se až moc zhlédla v inovativních postupech, použitých na přelomovém Illionis právě Sufjanem Stevensem, nakonec jsem jí to ale všechno tak nějak odpustil a posléze dokonce překvapeně zjistil, že se sice vydává podobným směrem, ale zvolila zcela odlišnou a taktéž nemálo oslnivou cestu. Nezbývá než držet palce i nadále.

Pop Levi - The Return To Form Black Maqick Party

"A tohle se ti fakt líbí?". Je pravdou, že živelné CD bývalého baskytaristy Ladytron je na první pohled, postavené do roviny s mým hudebním vkusem, až trochu moc ujeté. Podíváte-li se ovšem pod pokličku téhle placce trochu více, najdete především všechny odstíny černé, naplácané na plátno tím nejbarevnějším způsobem, najdete vtipnou a úžasně hitovou záležitost, která Vás zaručeně probere z běžné životní letargie a ještě Vám zbyde dostatek času spokojeně zatleskat. Debut Popa Leviho čerpá svůj rozmanitý potenciál ze všech možných hudebních proudů a dokáže z nich jako málokdo zformulovat really cool záležitost.

A co je nejdůležitější: Toto CD neobsahuje žádný kýč a proto zbývá jen a jen syrová zábava.

Dále potěšilo např.:
Kate Nash - Made of The Bricks, Tara Fuki - Auris, Lopsided - Lopsided, OST - Once, José Gonzáles - In Our Nature, Radiohead - In Rainbows atd.

Zklamání roku:
Athlete - Beyond The Neighbourhood, Architecture In Helsinki - Places Like This, Josh Ritter - The Historical Conquests Of Josh Ritter, Josh Rouse - Country Mouse, City House a spousta dalších, na které už jsem raději zapomněl já, i moje last.fm

Lopsided - Neučesané lo-fi z Prahy

2007-12-04T09:52:00.000+01:00

S pozicí písničkářů nekopírujících dogmata našich předních folkařů je to v našich končinách odjakživa dost zlé. Do dnes si pamatuju reakci lidí na vcelku obstojné vystoupení kamaráda, který nejen že si dovolil zpívat anglicky, ale dokonce to vůbec nebylo "něco jako" Honza Nedvěd. Jen sám s kytarou, nezvyklé frázování, hrozná intonace, ošklivá kytara a absence darling, love, I Miss You v textu se mu staly osudnými. Vítr se ale pomalu začíná obracet novým směrem, který díky bohu nebere sílu z plachet např. Karlu Plíhalovi, Vlastu Redlovi, nebo Hop Tropům a nechá si něco i pro projekty jakými jsou třeba Bratři Orffové, Longital, nebo Folk3Mail. Pomalu tak vlivem spousty proudění vzniká živná půda i pro nový pohled na v našich končinách zvláště chápané slovo písničkář (pro někoho s přídomkem alternativní).

Jednou z takových prvních vlašťovek domácí scény se pro mne osobně před 2-3 roky stal Václav Havelka aka Selfbrush, který na svém vlastním labelu Absent Hour vydal své debutové, a dle mě i přes všechny zřejmé nedostatky dosti podařené, album Ghost of Handsake. Od této události uběhlo již dost času, Selfbrush vydal další desku, vystřídal spoluhráče, založil kapelu a co je důležité, dal ve svém nezávislém labelu možnost i dalším projektům a o jednom z nich má být dnes řeč především. Pokud alespoň trochu sledujete dění na této scéně, k Vašim uším se už toto jméno zajisté různými kanály dostalo (já jsem alespoň jakýsi zvýšený ruch zaznamenal). Jde o věkem mladičkého písničkáře s elektrickou kytarou a jeho debut nazvaný jednoduše po jménu svého stvořitele - Lopsided.

Přiznám se nepatřím k těm, kteří by si placku, dodávanou v originálním ručně dělaném obalu, rovnou zakoupil, ale využil jsem možnosti stažení z oficiálních stránek hudebníka a v klidu domova a také velkou zvědavostí, jsem si album rozpakoval na pevný disk svého počítače a rovnou i na ten mp3 přehrávač. Hned úvodní (to be) dissapointed s klávesovými bicími, primitivním kytarovým riffem a cyklickou linkou zpěvu dissapointed.. v pozadí, která se přelévá z levého kanálu sluchátek do pravého, dává tušit, že tohle by mohla být jakási oslava tzv. homemadingu. Máš chuť hrát, zpívat, natočit, pustit to do světa? Dnes už stačí vlastnit i starší mašinku s nainstalovaným softwarem na nahrávání a pokud se schováváte za nálepku lo-fi, vaše základní deska ani nemusí být osazená nijak výkonou zvukovou kartou, ta integrovaná Vašim potřebám zcela vystačí. Ale zpět k hudbě. Již z úvodní skladby jasně vyplívá, že Lopsided nevlastní nikterak vyškolený hlas, na klávesy, harmoniku, nebo flétny, které na 9 písňovém albu také zazní, také určitě nevlastní diplom z umělecké školy a jeho kytarové riffy dokáže přehrát i trochu pokročilejší kytarista. Říkáte si, proč si něčím takovým zazdívat hlavu, proč si něco takového vůbec pouštět? Tenhle mladíček prostě má své osobní kouzlo a je těžké říct, včem se jeho naturální přirozenost liší od pózérství, či prosté absence sebemenšího uměleckého nadání hraničícího snad až s diletanstvím, nad kterým by jste u jiných prostě jen s úsměvem zakroutili nevěřícně hlavou. I další písně se řídí jednoduchým motivem kytary a zpěvové linky, nutno přiznat, že barva hlasu zpěváka na mě má uklidňující účinky a je pro sluch velmi příjemná. Navzdory tomu je ale každá píseň svým vlastním specifickým ostrovem souostroví Lopsided, ovšem s dobře vyřešenou infrastrukturou. Osobně mám nejraději interlude-canned beans, rozlévající se po dvou minutách nenásilného intermezza zpětných vazeb do regulérní písňové formy, provedené absolutně odzbrojující naléhavostí. Velmi mě baví také např. for Katie s flétnovou mezihrou, působící na mě odevzdaným, chcete-li flegmatickým dojmem.

V kontextu velikosti a komplikované promyšlenosti některých podobných písničkářů může tento debut možná na některé promlouvat až komickým dojmem. Pokud ale máte chuť doopravdy otevřít oči a hodnotící metr trochu jiným způsobem, či se nechat pokusit omámit dřevním minimalismem, zabaleným v mladickém hávu jakési naivity a zapálení pro věc ve stylu lo-fi, rozhodně neváhejte a dejte jménu Lopsided šanci. Můžu Vám zaručit, že si ji určitě zaslouží

Cením si na: 75%

Official web

Into The Wild - V půli cesty

2007-11-20T11:40:00.001+01:00

To že některý muzikant napíše nějakou tu píseň k některému filmu, není na hudební scéně zase tak neobvyklým jevem. Nic zvláštního se neděje ani ve chvíli, kdy je na soundtracku písní od našeho umělce po víceru, kdy se z písní stane základ pro pozdější sólovou desku, či že se dokonce takové album za zcela rovnoprávnou sólovku považovat dá. Něco podobného se teď odehrálo okolo filmu Into The Wild a tím bardem s kytarou není nikdo jiný, než leader legendárních Pearl Jam Eddie Vedder. To že tato rocková ikona umí napsat silnou píseň řízlou písničkářštvím, ať už s/či bez své domovské kapely nám s rozličnými výsledky ukazuje již drahno let a taková The Man Of The Hour ke skvělému filmu Big Fish je jednou z krásných Vedderových vlašťovek.

Je jasné, že při poslechu alba se srovnávání s tvorbou Pearl Jam někde potichounku, v koutku naší hudební duše, neubráníme. Eddie Vedder totiž skládá, intonuje a sálá svou hudební energii již spoustu let svým vlastním nezaměnitelným způsobem (pro někoho zatracovaným, pro někoho opěvovaným...já mu na chuť přišel) a ve většině případů tak činí a činil se svou kapelou... o tak výrazném one man projektu tedy vlastně můžeme mluvit úplně poprvé.

Úvodní Seeting Forth Vás proto napoprvé možná může trochu vylekat, protože nejen celkovou stavbou písně, ale i např. aranžemi naprosto jasně kopíruje zaběhlé linky Pearl Jam. V následující No Ceiling se nám už ale Vedder představuje v pozici osamoceného písničkáře, doprovázený tentokrát banjem a co je důležité, celkový zvuk písně nám jasně naznačuje, že jsme již trochu jinde, než na další řadovce Vedderovy domovské kapely.

Víceméně sólové kousky, které podobně jako No Ceiling boří zaběhnuté uličky Vedderov hudební magie, jsou na albu v převaze a jsou to právě ty písně, které mě nejvíce zaujali a které mě nutí považovat desku za něco vyjmečného. Ať už jde o intimní Long Nights, krásnou (i když převzatou od Jerryho Hannana) Society, či závěrečnou Guaranteed s falešným koncem. Zde frontman Pearl Jam ukazuje, že i bez kapely v zádech umí vypotit chytlavý příběh a tato pozice mu dokonale sluší, nezbývá než zatleskat.
Druhou skupinou jsou jakási intermezza namačkána v druhé polovíně alba, přinášející nám pocitové vjemy pouze svým nástrojovým obsazením. Nijak nezaujmou, ale také neuškodí. Své místo na desce z pohledu soundtracku totiž mají. Slouží k jemnému dokreslení atmosféry filmu, pro který byly napsány. Ve chvíli kdy posluchač zhlédne film, připomene si s jejich pomocí určitou scénu a pocity, jež mají vyvolat.
Třetí a poslední skupinou jsou pak říznější kousky alá Pearl Jam, které mi na CD doslova vadí svým potencionálem zbořit snahu o odtrhnutí desky od srovnávaní s touto kapelou a při zpětném pohledu absolutně sráží celkový koncept a hodnocení alba. Jako poslední hřebík do rakve působí fakt, že vlastně ani nejde o nějak zvlášť výrazné, či zajímavé písně, které by na EP s kapelou působili spíš jako nepatřičná vata.

Pokud jste četli celou recenzi doopravdy pozorně, je jasné, že Into The Wild, hodnocené jako sólová deska, se nestane žádným albem roku, a Eddie Vedder s ním díru do světa rozhodně neudělá. Album zůstalo bohužel stát někde mezi rozpačitým dojmem z Pearl Jam a Vedderem samotným, jež by takto ale zasloužil pochvalu. Jak bude album působit jako soundtrack se dozvíme až ve chvíli, kdy film konečně přijde i do našich kin. Nezbývá než věřit že lépe.

Hodnocení: 65%

Co si myslím o blogování

2007-11-09T09:01:00.000+01:00

V několika slovech považuji blogování za ztrátu času. Vždycky jsem ale chtěl psát o hudbě (snažím se psát např. na některých víceméně neznámých hudebních serverech) a proto jsem si s dovednosti sobě vlastní napsal, tím málem co z oblasti tvorby dynamických webových aplikací umím, hudební portál. Byl jsem plný elánu do nové práce a budování nového hráče na poli psaní o u nás alternativnějších hudebních žánrech. Měl jsem sestavenou redakci, jmenovaného šéfredaktora a web jsem dokončil se spoustou funkcí pouze s týdenním zpožděním. Vše vypadalo nadějně, pomalu jsem vychytával všechny možné a nemožné bugy…
A nakonec jsem skončil u blogu. Proč? Došel jsem k názoru, že psát sám hudební server nemá z hlediska návštěvnosti moc velkou budoucnost. Při hledání nových redaktorů jsem zkoušel všechno. Po dlouhodobé nečinnosti staré redakce jsem kontaktoval kamarády, psal inzeráty na last.fm, písmáku, newmusic fóru a nevím kde ještě. Vždycky se někdo ozval, ale tím naše komunikace skončila. Tak nevím kde je chyba...

ale uvědomuji si, že tímto zbabělým krokem svým způsobem už i ve mně...

Iron & Wine - The Sheperd's Dog

2007-11-08T22:27:00.001+01:00

U legendárního seatlleského labelu SubPop se před bezmála 18-19 lety daly do pohybu velké věci. Pod jejími křídly se tehdy mihly takové pilíře hudební historie jako Soundgarden, Sonic Youth, Melvins, Earth, nebo třeba Nirvana. Pokud si myslíte že je tohle vydavatelství dávno a navždy v propadlišti dějin, někde po cestě jste hodně zle odbočili. SubPop má ve stáji i dnes velice silná jména a některá mu dokonce přináši tučné zisky. Pro názornost jmenujme indie bandu The Shins, dále Band of Horses, Rogue Wawe, nebo písničkáře s vizáží motorkáře kříženého se Santa Clausem Sama Beama aka Iron and Wine. A o jeho nové, v pořadí třetí, řadovce The Shepherd's dog bude dnes řeč.

Již od prvního okamžiku je jasné s kým máte tu čest. Iron and Wine se svým nezaměnitelným hebkým hláskem (pro někoho snad i zjevem) a poklidnou náladou písní, je dle mého názoru na hudební scéně naprostým originálem. Již úvodní tóny úvodní Pagan Angel And A Borrowed Car zcela jasně nastavují celou náladu alba a ukazují zpěváka v postoji pro něho tolik typickém, což jsou především sladkobolné písničky plynoucí v poklidném tempu vod řeky Colorado, které doprovází starý známý způsob vybrnkávání melodií na kytaru, zasněný zpěv a klasická paleta doprovodných nástrojů. Máte pocit, že jsem v poslední větě použil až moc synonym slova typický? I pokud to Vašemu zraku uniklo, můžete se vsadit, že u poslechu tohoto alba Vám budou podobné věci vyvstávat na myslí více než je zdrávo.

Ne že by bylo špatné dělat to co děláme podobně jako předtím, zvlášť když máme cit pro napsání silného motivu, který u tohoto projektu nikdy nechyběl a pokud jsme svým způsobem originální postavou, jinak často bolestně naklonovaného hudebního odvětví singer/songwriter...ale v současné záplavě podobné hudby už mohou být sluchové pohárky přemlsaných fanoušků mírně otupělé. Z jakési zamlžené letargie při poslechu tohoto alba Vás může vytrhnout skvělá Carousel s zefektovaným hlasem, Ressurrection Fern... a našlo by se takových vlašťovek více, ale troufám si tvrdit, že běžnému posluchači se může zdát tento poslední počin, s dlouhými tóny mexických kytar, se zamlženým riffem hlavní kytary a především se samotným hlasem hlavního vokálu, který zpívá jakoby za oponou, trochu uspávající.

Ale možná že tohle Váš případ není a dáte této řadovce šanci...za dvacátým rohem na Vás pak bude čekat odměna v podobě výborné produkce, promyšlených kompozicí, backvokálů a úžasného citu pro píseň...ale třeba taky ne.

Cením si na: 75%

Official web