To že některý muzikant napíše nějakou tu píseň k některému filmu, není na hudební scéně zase tak neobvyklým jevem. Nic zvláštního se neděje ani ve chvíli, kdy je na soundtracku písní od našeho umělce po víceru, kdy se z písní stane základ pro pozdější sólovou desku, či že se dokonce takové album za zcela rovnoprávnou sólovku považovat dá. Něco podobného se teď odehrálo okolo filmu Into The Wild a tím bardem s kytarou není nikdo jiný, než leader legendárních Pearl Jam Eddie Vedder. To že tato rocková ikona umí napsat silnou píseň řízlou písničkářštvím, ať už s/či bez své domovské kapely nám s rozličnými výsledky ukazuje již drahno let a taková The Man Of The Hour ke skvělému filmu Big Fish je jednou z krásných Vedderových vlašťovek.
Je jasné, že při poslechu alba se srovnávání s tvorbou Pearl Jam někde potichounku, v koutku naší hudební duše, neubráníme. Eddie Vedder totiž skládá, intonuje a sálá svou hudební energii již spoustu let svým vlastním nezaměnitelným způsobem (pro někoho zatracovaným, pro někoho opěvovaným...já mu na chuť přišel) a ve většině případů tak činí a činil se svou kapelou... o tak výrazném one man projektu tedy vlastně můžeme mluvit úplně poprvé.
Úvodní Seeting Forth Vás proto napoprvé možná může trochu vylekat, protože nejen celkovou stavbou písně, ale i např. aranžemi naprosto jasně kopíruje zaběhlé linky Pearl Jam. V následující No Ceiling se nám už ale Vedder představuje v pozici osamoceného písničkáře, doprovázený tentokrát banjem a co je důležité, celkový zvuk písně nám jasně naznačuje, že jsme již trochu jinde, než na další řadovce Vedderovy domovské kapely.
Víceméně sólové kousky, které podobně jako No Ceiling boří zaběhnuté uličky Vedderov hudební magie, jsou na albu v převaze a jsou to právě ty písně, které mě nejvíce zaujali a které mě nutí považovat desku za něco vyjmečného. Ať už jde o intimní Long Nights, krásnou (i když převzatou od Jerryho Hannana) Society, či závěrečnou Guaranteed s falešným koncem. Zde frontman Pearl Jam ukazuje, že i bez kapely v zádech umí vypotit chytlavý příběh a tato pozice mu dokonale sluší, nezbývá než zatleskat.
Druhou skupinou jsou jakási intermezza namačkána v druhé polovíně alba, přinášející nám pocitové vjemy pouze svým nástrojovým obsazením. Nijak nezaujmou, ale také neuškodí. Své místo na desce z pohledu soundtracku totiž mají. Slouží k jemnému dokreslení atmosféry filmu, pro který byly napsány. Ve chvíli kdy posluchač zhlédne film, připomene si s jejich pomocí určitou scénu a pocity, jež mají vyvolat.
Třetí a poslední skupinou jsou pak říznější kousky alá Pearl Jam, které mi na CD doslova vadí svým potencionálem zbořit snahu o odtrhnutí desky od srovnávaní s touto kapelou a při zpětném pohledu absolutně sráží celkový koncept a hodnocení alba. Jako poslední hřebík do rakve působí fakt, že vlastně ani nejde o nějak zvlášť výrazné, či zajímavé písně, které by na EP s kapelou působili spíš jako nepatřičná vata.
Pokud jste četli celou recenzi doopravdy pozorně, je jasné, že Into The Wild, hodnocené jako sólová deska, se nestane žádným albem roku, a Eddie Vedder s ním díru do světa rozhodně neudělá. Album zůstalo bohužel stát někde mezi rozpačitým dojmem z Pearl Jam a Vedderem samotným, jež by takto ale zasloužil pochvalu. Jak bude album působit jako soundtrack se dozvíme až ve chvíli, kdy film konečně přijde i do našich kin. Nezbývá než věřit že lépe.
Hodnocení: 65%
