úterý 20. listopadu 2007

Into The Wild - V půli cesty


To že některý muzikant napíše nějakou tu píseň k některému filmu, není na hudební scéně zase tak neobvyklým jevem. Nic zvláštního se neděje ani ve chvíli, kdy je na soundtracku písní od našeho umělce po víceru, kdy se z písní stane základ pro pozdější sólovou desku, či že se dokonce takové album za zcela rovnoprávnou sólovku považovat dá. Něco podobného se teď odehrálo okolo filmu Into The Wild a tím bardem s kytarou není nikdo jiný, než leader legendárních Pearl Jam Eddie Vedder. To že tato rocková ikona umí napsat silnou píseň řízlou písničkářštvím, ať už s/či bez své domovské kapely nám s rozličnými výsledky ukazuje již drahno let a taková The Man Of The Hour ke skvělému filmu Big Fish je jednou z krásných Vedderových vlašťovek.

Je jasné, že při poslechu alba se srovnávání s tvorbou Pearl Jam někde potichounku, v koutku naší hudební duše, neubráníme. Eddie Vedder totiž skládá, intonuje a sálá svou hudební energii již spoustu let svým vlastním nezaměnitelným způsobem (pro někoho zatracovaným, pro někoho opěvovaným...já mu na chuť přišel) a ve většině případů tak činí a činil se svou kapelou... o tak výrazném one man projektu tedy vlastně můžeme mluvit úplně poprvé.

Úvodní Seeting Forth Vás proto napoprvé možná může trochu vylekat, protože nejen celkovou stavbou písně, ale i např. aranžemi naprosto jasně kopíruje zaběhlé linky Pearl Jam. V následující No Ceiling se nám už ale Vedder představuje v pozici osamoceného písničkáře, doprovázený tentokrát banjem a co je důležité, celkový zvuk písně nám jasně naznačuje, že jsme již trochu jinde, než na další řadovce Vedderovy domovské kapely.

Víceméně sólové kousky, které podobně jako No Ceiling boří zaběhnuté uličky Vedderov hudební magie, jsou na albu v převaze a jsou to právě ty písně, které mě nejvíce zaujali a které mě nutí považovat desku za něco vyjmečného. Ať už jde o intimní Long Nights, krásnou (i když převzatou od Jerryho Hannana) Society, či závěrečnou Guaranteed s falešným koncem. Zde frontman Pearl Jam ukazuje, že i bez kapely v zádech umí vypotit chytlavý příběh a tato pozice mu dokonale sluší, nezbývá než zatleskat.
Druhou skupinou jsou jakási intermezza namačkána v druhé polovíně alba, přinášející nám pocitové vjemy pouze svým nástrojovým obsazením. Nijak nezaujmou, ale také neuškodí. Své místo na desce z pohledu soundtracku totiž mají. Slouží k jemnému dokreslení atmosféry filmu, pro který byly napsány. Ve chvíli kdy posluchač zhlédne film, připomene si s jejich pomocí určitou scénu a pocity, jež mají vyvolat.
Třetí a poslední skupinou jsou pak říznější kousky alá Pearl Jam, které mi na CD doslova vadí svým potencionálem zbořit snahu o odtrhnutí desky od srovnávaní s touto kapelou a při zpětném pohledu absolutně sráží celkový koncept a hodnocení alba. Jako poslední hřebík do rakve působí fakt, že vlastně ani nejde o nějak zvlášť výrazné, či zajímavé písně, které by na EP s kapelou působili spíš jako nepatřičná vata.

Pokud jste četli celou recenzi doopravdy pozorně, je jasné, že Into The Wild, hodnocené jako sólová deska, se nestane žádným albem roku, a Eddie Vedder s ním díru do světa rozhodně neudělá. Album zůstalo bohužel stát někde mezi rozpačitým dojmem z Pearl Jam a Vedderem samotným, jež by takto ale zasloužil pochvalu. Jak bude album působit jako soundtrack se dozvíme až ve chvíli, kdy film konečně přijde i do našich kin. Nezbývá než věřit že lépe.

Hodnocení: 65%

pátek 9. listopadu 2007

Co si myslím o blogování

V několika slovech považuji blogování za ztrátu času. Vždycky jsem ale chtěl psát o hudbě (snažím se psát např. na některých víceméně neznámých hudebních serverech) a proto jsem si s dovednosti sobě vlastní napsal, tím málem co z oblasti tvorby dynamických webových aplikací umím, hudební portál. Byl jsem plný elánu do nové práce a budování nového hráče na poli psaní o u nás alternativnějších hudebních žánrech. Měl jsem sestavenou redakci, jmenovaného šéfredaktora a web jsem dokončil se spoustou funkcí pouze s týdenním zpožděním. Vše vypadalo nadějně, pomalu jsem vychytával všechny možné a nemožné bugy…
A nakonec jsem skončil u blogu. Proč? Došel jsem k názoru, že psát sám hudební server nemá z hlediska návštěvnosti moc velkou budoucnost. Při hledání nových redaktorů jsem zkoušel všechno. Po dlouhodobé nečinnosti staré redakce jsem kontaktoval kamarády, psal inzeráty na last.fm, písmáku, newmusic fóru a nevím kde ještě. Vždycky se někdo ozval, ale tím naše komunikace skončila. Tak nevím kde je chyba...

ale uvědomuji si, že tímto zbabělým krokem svým způsobem už i ve mně...

čtvrtek 8. listopadu 2007

Iron & Wine - The Sheperd's Dog

U legendárního seatlleského labelu SubPop se před bezmála 18-19 lety daly do pohybu velké věci. Pod jejími křídly se tehdy mihly takové pilíře hudební historie jako Soundgarden, Sonic Youth, Melvins, Earth, nebo třeba Nirvana. Pokud si myslíte že je tohle vydavatelství dávno a navždy v propadlišti dějin, někde po cestě jste hodně zle odbočili. SubPop má ve stáji i dnes velice silná jména a některá mu dokonce přináši tučné zisky. Pro názornost jmenujme indie bandu The Shins, dále Band of Horses, Rogue Wawe, nebo písničkáře s vizáží motorkáře kříženého se Santa Clausem Sama Beama aka Iron and Wine. A o jeho nové, v pořadí třetí, řadovce The Shepherd's dog bude dnes řeč.

Již od prvního okamžiku je jasné s kým máte tu čest. Iron and Wine se svým nezaměnitelným hebkým hláskem (pro někoho snad i zjevem) a poklidnou náladou písní, je dle mého názoru na hudební scéně naprostým originálem. Již úvodní tóny úvodní Pagan Angel And A Borrowed Car zcela jasně nastavují celou náladu alba a ukazují zpěváka v postoji pro něho tolik typickém, což jsou především sladkobolné písničky plynoucí v poklidném tempu vod řeky Colorado, které doprovází starý známý způsob vybrnkávání melodií na kytaru, zasněný zpěv a klasická paleta doprovodných nástrojů. Máte pocit, že jsem v poslední větě použil až moc synonym slova typický? I pokud to Vašemu zraku uniklo, můžete se vsadit, že u poslechu tohoto alba Vám budou podobné věci vyvstávat na myslí více než je zdrávo.

Ne že by bylo špatné dělat to co děláme podobně jako předtím, zvlášť když máme cit pro napsání silného motivu, který u tohoto projektu nikdy nechyběl a pokud jsme svým způsobem originální postavou, jinak často bolestně naklonovaného hudebního odvětví singer/songwriter...ale v současné záplavě podobné hudby už mohou být sluchové pohárky přemlsaných fanoušků mírně otupělé. Z jakési zamlžené letargie při poslechu tohoto alba Vás může vytrhnout skvělá Carousel s zefektovaným hlasem, Ressurrection Fern... a našlo by se takových vlašťovek více, ale troufám si tvrdit, že běžnému posluchači se může zdát tento poslední počin, s dlouhými tóny mexických kytar, se zamlženým riffem hlavní kytary a především se samotným hlasem hlavního vokálu, který zpívá jakoby za oponou, trochu uspávající.

Ale možná že tohle Váš případ není a dáte této řadovce šanci...za dvacátým rohem na Vás pak bude čekat odměna v podobě výborné produkce, promyšlených kompozicí, backvokálů a úžasného citu pro píseň...ale třeba taky ne.

Cením si na: 75%








Official web