pondělí 30. listopadu 2009

Bratři Orffové, klub Alterna, Brno, 25.11.2009

Ivan Gajdoš – Ivánek, je zajímavý člověk. Když loni v listopadu uspal vysoce ceněný projekt Bratří Orffů úžasným vystoupením v krnovské synagoze, nezbývalo než se těšit, že čas ušetřený z koncertů přelijí Orffové do nové studiové nahrávky. Namísto toho jsme se téměř po roce dočkali desky druhého, zcela odlišného uskupení Poslední výstřel, ale potěšení přišlo hned dvakrát. Simultánně s turné Posledního výstřelu se na 3 koncerty (s příslibem dalších na jaře 2010!) rozjeli do Prahy a následně do brněnské Alterny také Orffové. A právě tam, jsem se za jejich hudbou vydal i já.

Už okolo osmé hodiny rozplynula mé obavy o podvědomí o Orffech v Brně minimálně stovka návštěvníků, kteří téměř zaplnili malou hospůdku pod studentskými kolejemi. Společně se zhasnutými světly se pak valná většina přesunula pohupovat se blíže ke kapele, což slibovalo tu pravou klubovou atmosféru. Tenhle tah jsem od posluchačů nečekal, takže na mě zbylo místo v jedné z posledních řad, přesto stále pódiu celkem na dohled. Jako nevýhodu to sebou neslo rušení dvěma slečnami, které se sice přesunuli do kotle, ale celý koncert rušili svými skvělými průpovídkami a hlasitým smíchem, který dokázal v tichých pasážích pěkně porušit. Apeluji na Vás milé dámy, příště si prosím můžete poklábosit u baru, tam je na to to správné místo.

Bratři Orffové ovšem nezklamali žádným coulem. Tam kde jsem je před rokem opustil, oni zcela nenásilně navázali, v průběhu večera strhnutí skvělou atmosférou a bouřlivým potleskem (za který se Ivánek téměř – po svém – styděl), nejen na písně ze zatím jediné řadovky "Bringriwingri", ale i písněmi, připravovanými na jeho nástupce: Šero. Kapela potvrdila svou muzikantskou zručnost, v níž přirozeně propojuje folk s jazzem, písničkářství s elektronikou, skvělé texty s melancholií a občas přidá potřebnou naivitu. Publikum navíc zcela dynamicky reagovalo na to, jak se kapela k písním s novými aranžemi postavila, stejně jako ocenilo komorní ne-albovku Srůst, kterou Ivánek předvedl téměř po písničkářsku, sám se svou kytarou, či temnou, elektronikou prošpikovanou novinku, na motivy obrazu Hieronyma Bosche, píseň Trávy známou z Orffího Myspace, ale i Na hadím ocase, Krnovskou… Vrcholem pak byla skvělá Nevypínám, v níž mysl nespí, dumá a přemýšlí navzdory naším vlastním přáním a potřebám, či Vzduchem



Po závěrečně Sově, jež zazněla namísto ve freakfolkovém kabátku v rytmu samby/jazzu, nepustilo publikum Orffy ještě na dva přídavky, Tím prvním byla novinka, v níž Ivánek opět sám, jen s kytarou zpíval o tom, jak Pozval sám sebe do hlavy..najít oddělení snů. Během rýmu o snu, létání a motýlech pak pustil na 15 sekund kytaru a dovolil si soustředěnému publiku předvést tichý nástin letu, jako když jsme si jako malí hrávali na letadlo. Skvělý moment, podtrhující ohlas, s jakým se Orffové v Brně setkali, ukazující nejen to, že kapela je ve skvělé formě a nové písně jsou povedené a líbí se, ale i fakt, že o Bratry je mezi posluchači evidentní zájem. Potěšením jsou pak informace přímo od zdroje, o koncertech v průběhu zimy a jara, a nové desce, naplánované na druhou polovinu roku. Po brněnském představení se začínám velice těšit.

sobota 4. dubna 2009

Odpočívej v pokoji Kurte

Právě dnes, 5.dubna, uběhne 15 let od okamžiku, kdy smrt jednoho muzikanta ukončila éry globálních kapel, kdy "umřel" rock. Každý může mít jiný názor na to, co znamenal Kurt Donald Cobain a jeho Nirvana pro vývoj rockové hudby, názor můj je však jasný. V době kdy si Kurt provrtává hlavu broky ze své legálně držené zbraně a ve Státech se rozjíždí 3-denní pátraní po jeho osobě, jsem se v teple domova chystal na nástup do základní školy. Kouzlo Nirvany jsem tak objevil až o 7 let později albem Bleach, jež můj táta nazval odpornými skřeky. Doba byla zlá a tak jsem se pro další rok musel spokojit s kazetovou nahrávkou MTV Unplugged (dnes už tak ohranou, že je neposlouchatelná) a Nevermindu (ale včetně Endless Nameless, juchů!), který jsem si však měl možnost poslechnout i v městské knihovně na CD, zároveň s četbou Kačerů Donaldů. Desky In Utero (dodnes moji nejoblíbenější), Rarities, Singles a další mě pak potkali až v devítce, s kterou se spojí i krásný silný zážitek, když vyšla posmrtná You Know You're Right a my se chodili dívat několikrát za týden na klip ke kamarádovi na video (první jsme však museli snést poslední klipy Eminema). O měsíc později jsme jako 15-ti letí smrkani vyřvávali deset minut You Know na revivalu v našem málem klubíku. Silný zážitek, těch se ale s touto kapelou váže spousta. Tím nejdůležitější je však impulz Nirvany, díky kterému jsem se začal aktivně zajímat o dění na hudební scéně, potažmo pořádně sám něco skládat. U nás ve městě jsem znal tehdy jen 3 lidi, kteří někdy slyšeli o OK Computer a jen dva, co tušili, že svět žije retro-garage rockem a při vyslovení The Strokes nevěřícně nekroutili hlavou. Za tu dobu se z rozšiřování obzorů stala trošku (více) posedlost a jen díky práci a studiu to konečně trochu zanedbávám. Každopádně...
Pro mě bude už snad nadosmrti Nirvana kapelou číslo jedna, i když poslouchám hudbu dosti odlišnou a mnoho kapel mám mnohem raději. Ale ta agrese, přímočarost, upřímnost a jakási prostota, srovnatelná s písničkářstvím, mě poprvé a nejvíce zasáhla a převědčila právě tehdy.

Tak tedy odpočívej v pokoji, Kurte.

pátek 3. dubna 2009

Dark Was the Night

http://www.darkwasthenight.com/

Vykřiknout 4x sláva nestačí. Patnácta kompilace sdružení RedHot na boj proti AIDS : Dark Was the Night je nabitá špičkou současné nezávislé folk/indie/lo-fi scény. A kdyby jen nabitá. Třicítíka umělců tu spolu fúzuje se zcela novými písněmi, napsanými právě pro Dark was the night. Poslech sice trošku smutný...ale kvalitní..namátkou:

Sufjan Stevens, Spoon, Bon Iver, The National, The New Pornographers, Feist, Kronos Quartet, Yeasayer, Andrew Bird, Arcade Fire, Beirut, The Books, Grizzly Bear, Iron & Wine, Jose Gonzales, The National, Conon Oberst či Yo La Tengo.

A to jsem vybral pouze své oblíbence. :)



čtvrtek 26. března 2009

Nové desky!!!

Času je málo, proto jen v rychlosti.

Nové desky

Andrew Bird - Noble Beast

S Andrew Birdem se hudebně znám pár let. Jeho předchozí deska Armchair Apocrypha byla výborným počinem a spoustu písní z ní si na ulicích prozpěvuji dodnes. Tentokrát přišel Andrew s dvoualbem a prozatím jsem zvládl pouze tu základní, první placku. Andrew je pomalejší, možná trochu melancholičtější, každopádně opět kvalitní.

Plascities - Andres Bird


Emmy The Great - First Love
Krásný hlas a chytlavé melodie. První deska Vás sice neposadí na zadek, do budoucna však každopádně slibuje jednu z velkých písničkářských nadějí.

First Love


Bell X1 - Blue Lights on The Runway
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel, irští pop/indie Bell X1, otáleli s následovníkem skvělé Flock [2005] celé čtyři roky. Bohužel, očekávání nepřekonali a ani se k němu pomyslně nepřiblížili. Rockové pecky jsou mdlé, ty pomalejší, melancholicky laděné (uměli je doopravdy skvěle) působí patetickým dojmem. Určitě nejde o desku nudnou, napočtvrté jim to však tentokrát nijak náramně nevyšlo.

Bell X1 - The Great Defector (Live In Dublin)

U2 - No Line On The Horizon
Po několika posleších jsem nebyl schopný vzpomenout si na jeden jediný moment nové desky této světové kapely. Možná mu někdy v budoucnu ještě dám šanci, zatím ho fakt, že jsem u něj neusnul, nikterak nezachrání.


objevy
Logh - North [2007]
O tom, že seveřané umí až moc dobře dělat kvalitní světovou hudbu, vím už poměrně dlouho. Dalším živoucím důkazem jsou švědští Logh. Skvěle postavené sloky střídají náladově skvěle vypointované refrény, podzimní melodie pak doplňují perfektní instrumentální výkony. Pro tento rok zatím nejsilnější objev.

Logh - Saturday Nightmares


The Tallest Man on Earth
Příjemný, trošku neobvyklý, písničkář.

It will Follow the Rain


Spoon
Legenda indie, povinný poslech pro každého fandu tohoto žánru. A skvělými deskami se diskografie téhle partičky jen hemží. Osobně doporučuji Girls Can Tell z roku 2001.

Take a walk

Bowerbirds - Hymns For A Dark Horse
A.C. Newman - Get Guilty

neděle 8. března 2009

Bohdan Mikulka - Blues in My Soul - 7.3. 09 - Irish Pub Grand

Málokdy můžete o některém ze svých přátel, jehož znáte jako muzikanta, říci, že hudba,  kterou dělá, splňuje parametry doopravdy skvělé muziky bez výjimek. V mém rodném Bruntále je takových muzikantů hned několik. Tím pro mě nejsrdcovějším, nejopravdovějším, nejlidštějším...a zároveň hudebně nejvyspělejším je místní hasič, poutník a fotograf Bohdan Mikulka, kombinující ve své hudbě nespočet prvků. Žánrově se pohybuje především ve vodách kanadského folku/písničkářství a amerického blues, to vše s kvalitními texty "o lidech jež znám, o místech jež mám rád," jak Bohdan sám na koncertě prohlásil.





První dvě hodiny patřily pouze jemu. Údajně naservíroval 23 písní a ačkoliv může pozorný posluchač v jeho hudbě vyčíst určité stejné postupy, především vokálové s nimiž staví své silné refrény, jeho hudba nenudí a často z ní vystrčí růžky opravdový skvost. Pro mě osobně jde např. o skvělé písně Spálil jsem mosty, Kolik je slz ve tvém smíchu, Tanec duchů.
/Kolik je slz, ve Tvém smíchu
Kolik je slov, ve Tvém mlčení.
A když mluvíš to než v Tichu
ve Tvém vítej, slyším loučení.


Věř znám Ty chvíle, kdy slzy tečou
a znám, znám i moře, kam se vlévají.
A vím že přijdou a vím jak se vlečou
Jen Tvé mládí a oči Ty mě lekají./
Ve kterých nalézám velkou spoustu veršů, jimž vnitřně rozumím, se kterými se můžu ztotožnit.


/V hospodě zády stáli jsme v řadě
s očima k nebi a s rukou někde u pasu
dva mírně spití, jsme skrápěli kvítí
...
Ŕíkals mám splín
a spustil Kryla
nějakou báseň
.../
Úžasný a přesvědčivý je i v upřímných písních o své rodině, ze kterých tryská láska, pokora, ale i strach o budoucnost dětí.
Po dvou hodinách česko-anglických příběhů pak přišli na řadu hosté a s nimi přídavky od Gipsy Kings a jiných. Osobně už jsem byl z téměř dvou a půl hodinového soustředěného poslechu trochu unavený, takže závěr nad rámec regulérního hraní mě trochu zklamal. Přesto večer vyšuměl do příjemného posezení s přáteli.
Koncert se nepochybně zařadil mezi silné hudební zážitky nejen obsahem, ale i formou (výborný hlas a doprovod). Můžeme jen doufat, že časem Bohdan konečně něco nahraje...


pondělí 26. ledna 2009

John Frusciante je zpět!!!


A co má být, řeknou si někteří. Dle mého přesvědčení je však sólová kariéra kytaristy Papriček stokrát zajímavější než to, co Papričky samotné plodí pár posledních let. Pokud nevíte, jak vypadá kvalitně udělané písničkářská deska, sežeňte si 6. počin z Frusciantovy série Curtains a nezapomeňte před poslechem zavřít čelist. Nová deska The Empyeran je venku pár dní a první poslechy vypadají opět na kvalitní porci muziky.

čtvrtek 22. ledna 2009

Prosinec + leden

Čas je neúprosný, muzika ovšem ne, ta je tu od toho, aby se poslouchala, nebo žila. Poslední dva měsíce přinesly na harddisk nového počítače po dlouhé době vysoce kvalitní muziku, bohužel, již po týdnu jsem se s ním musel vlastní vinou na tři týdny odloučit. Ale teď je opět zpět a s ním i několik skvělých desek, které si jednoduše NENECHTE ujít.

CZ Sekce

Nekuř toho tygra - Čerstvá ovce rodiny [2006]

Hluboké texty, výborný vokální projev a nečekaně silné melodie na pozadí zběsilých kytarových linek. Jedna z jistot české alternativní scény a její tři roky stará deska.

Host - live

Genius Mess Poets - I wonder why do people listen poets [2008]



Nebýt to češi, možná si je ani nepustím. I když...šumperácká kapela příjemně oživila svým garage rockem nejen jeden z bruntálských večerů, ale i můj playlist. Hudba trojce mladých studentů má doopravdy koule (navzdody faktu, že na basu hraje zástupkyně křehkého pohlaví). Inspiraci pro ni hledejme, jak jinak, než na anglické kytarové scéně. Ale neřekl bych, že jde o nějakou bezduchou vykrádačku, ale muziku dělanou chytře a s vkusem. Určitě naštivte jejich bandzone stránky - http://bandzone.cz/geniusmesspoets.

That Girl - Live

Dva - Fonók [208]

Těžko charakterizovat královehradecké partnerské uskupení DVA. Sama kapela se označuje za non-exists nations folklore. Na debutové desce Fonók jde poslechově o originální mix kabaretu, šansonu, freak-folku, či dokonce beat-boxu. Ať už tato dvojce hraje cokoliv a na cokoliv, nedá se jí upřít na české poměry jistá avantgardnost a dozajista i zajímavost. Už se na ně těším živě.

France Trance - live
A jinde..

Midlake - The Trials Of Van Occupanther [2006]



Úžasné alt-folkové písně s příměsí indie, ale třeba i popu. Dýchají lehkou, trochu melancholickou atmosférou. Midlake je u nás v podstatě neznámá kapela ze Států a mé doporučení je jejich druhá deska z roku 2006. Určitě vyzkoušejte.

Head Home

The National - The Aligator [2003]

Další US indie kapela. Pokud se rádi necháte unášet hlubokým hlasem alá Elbow, náladou alá Pulp či Arcade Fire, nevadí Vám housle a songy s výraznými refrény, které si budete prozpěvovat téměř neustále...pro mě jasná záležitost, od které se nemůžu odtrhnout.

Abel

Loney, Dear - Loney, Noir [2007]

Zajímavý Švéd, jehož si po natočení několika desek doma v garáži všiml můj oblíbený SubPop. Písně zpívané vysokým falzetem, z úžasnými aranžemi jako vystřižené od Sufjana Stevense, sbory, spousta smyčců...naplněné jakousi pozitivní melancholií. Těžko se rozhodnout, jestli brečet radostí, nebo smutkem, každopádně jde o hudbu plnou emocí. Úžasná deska.

I am John
I Love You

Shugo Tokumaru - Exit [2008]



Jedna z písničkářských ikon loňského roku 2008. Japonec žijící v Americe, vyrábějící si své vlastní nástroje, jež na sebe vrství z neskutečnou samozřejmostí podobně jako Sufjan Stevens na Illionis. Nemluvě o naprosto skvělých melodiích a vokálech. O tomhle chlápkovi tu ještě uslyšíme, protože jde o vyjmečný počin. Olalá, a s každým dalším poslechem mu propadám více a více!!!!

ParachuteButton

Page, France - Come, I'm a Lion! [2004]

INDIE, INDIE, INDIE!!!!!!

Windy