Nové desky!!!

Času je málo, proto jen v rychlosti.

Nové desky

Andrew Bird - Noble Beast
S Andrew Birdem se hudebně znám pár let. Jeho předchozí deska Armchair Apocrypha byla výborným počinem a spoustu písní z ní si na ulicích prozpěvuji dodnes. Tentokrát přišel Andrew s dvoualbem a prozatím jsem zvládl pouze tu základní, první placku. Andrew je pomalejší, možná trochu melancholičtější, každopádně opět kvalitní.

Plascities - Andres Bird


Emmy The Great - First Love
Krásný hlas a chytlavé melodie. První deska Vás sice neposadí na zadek, do budoucna však každopádně slibuje jednu z velkých písničkářských nadějí.

First Love


Bell X1 - Blue Lights on The Runway
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel, irští pop/indie Bell X1, otáleli s následovníkem skvělé Flock [2005] celé čtyři roky. Bohužel, očekávání nepřekonali a ani se k němu pomyslně nepřiblížili. Rockové pecky jsou mdlé, ty pomalejší, melancholicky laděné (uměli je doopravdy skvěle) působí patetickým dojmem. Určitě nejde o desku nudnou, napočtvrté jim to však tentokrát nijak náramně nevyšlo.

Bell X1 - The Great Defector (Live In Dublin)

U2 - No Line On The Horizon
Po několika posleších jsem nebyl schopný vzpomenout si na jeden jediný moment nové desky této světové kapely. Možná mu někdy v budoucnu ještě dám šanci, zatím ho fakt, že jsem u něj neusnul, nikterak nezachrání.


objevy
Logh - North [2007]
O tom, že seveřané umí až moc dobře dělat kvalitní světovou hudbu, vím už poměrně dlouho. Dalším živoucím důkazem jsou švědští Logh. Skvěle postavené sloky střídají náladově skvěle vypointované refrény, podzimní melodie pak doplňují perfektní instrumentální výkony. Pro tento rok zatím nejsilnější objev.

Logh - Saturday Nightmares


The Tallest Man on Earth
Příjemný, trošku neobvyklý, písničkář.

It will Follow the Rain


Spoon
Legenda indie, povinný poslech pro každého fandu tohoto žánru. A skvělými deskami se diskografie téhle partičky jen hemží. Osobně doporučuji Girls Can Tell z roku 2001.

Take a walk

Bowerbirds - Hymns For A Dark Horse
A.C. Newman - Get Guilty

John Frusciante je zpět!!!

A co má být, řeknou si někteří. Dle mého přesvědčení je však sólová kariéra kytaristy Papriček stokrát zajímavější než to, co Papričky samotné plodí pár posledních let. Pokud nevíte, jak vypadá kvalitně udělané písničkářská deska, sežeňte si 6. počin z Frusciantovy série Curtains a nezapomeňte před poslechem zavřít čelist. Nová deska The Empyeran je venku pár dní a první poslechy vypadají opět na kvalitní porci muziky.

Prosinec + leden

Čas je neúprosný, muzika ovšem ne, ta je tu od toho, aby se poslouchala, nebo žila. Poslední dva měsíce přinesly na harddisk nového počítače po dlouhé době vysoce kvalitní muziku, bohužel, již po týdnu jsem se s ním musel vlastní vinou na tři týdny odloučit. Ale teď je opět zpět a s ním i několik skvělých desek, které si jednoduše NENECHTE ujít.

CZ Sekce

Nekuř toho tygra - Čerstvá ovce rodiny [2006]

Hluboké texty, výborný vokální projev a nečekaně silné melodie na pozadí zběsilých kytarových linek. Jedna z jistot české alternativní scény a její tři roky stará deska.

Host - live

Genius Mess Poets - I wonder why do people listen poets [2008]



Nebýt to češi, možná si je ani nepustím. I když...šumperácká kapela příjemně oživila svým garage rockem nejen jeden z bruntálských večerů, ale i můj playlist. Hudba trojce mladých studentů má doopravdy koule (navzdody faktu, že na basu hraje zástupkyně křehkého pohlaví). Inspiraci pro ni hledejme, jak jinak, než na anglické kytarové scéně. Ale neřekl bych, že jde o nějakou bezduchou vykrádačku, ale muziku dělanou chytře a s vkusem. Určitě naštivte jejich bandzone stránky - http://bandzone.cz/geniusmesspoets.

That Girl - Live

Dva - Fonók [208]

Těžko charakterizovat královehradecké partnerské uskupení DVA. Sama kapela se označuje za non-exists nations folklore. Na debutové desce Fonók jde poslechově o originální mix kabaretu, šansonu, freak-folku, či dokonce beat-boxu. Ať už tato dvojce hraje cokoliv a na cokoliv, nedá se jí upřít na české poměry jistá avantgardnost a dozajista i zajímavost. Už se na ně těším živě.

France Trance - live
A jinde..

Midlake - The Trials Of Van Occupanther [2006]



Úžasné alt-folkové písně s příměsí indie, ale třeba i popu. Dýchají lehkou, trochu melancholickou atmosférou. Midlake je u nás v podstatě neznámá kapela ze Států a mé doporučení je jejich druhá deska z roku 2006. Určitě vyzkoušejte.

Head Home

The National - The Aligator [2003]

Další US indie kapela. Pokud se rádi necháte unášet hlubokým hlasem alá Elbow, náladou alá Pulp či Arcade Fire, nevadí Vám housle a songy s výraznými refrény, které si budete prozpěvovat téměř neustále...pro mě jasná záležitost, od které se nemůžu odtrhnout.

Abel

Loney, Dear - Loney, Noir [2007]

Zajímavý Švéd, jehož si po natočení několika desek doma v garáži všiml můj oblíbený SubPop. Písně zpívané vysokým falzetem, z úžasnými aranžemi jako vystřižené od Sufjana Stevense, sbory, spousta smyčců...naplněné jakousi pozitivní melancholií. Těžko se rozhodnout, jestli brečet radostí, nebo smutkem, každopádně jde o hudbu plnou emocí. Úžasná deska.

I am John
I Love You

Shugo Tokumaru - Exit [2008]



Jedna z písničkářských ikon loňského roku 2008. Japonec žijící v Americe, vyrábějící si své vlastní nástroje, jež na sebe vrství z neskutečnou samozřejmostí podobně jako Sufjan Stevens na Illionis. Nemluvě o naprosto skvělých melodiích a vokálech. O tomhle chlápkovi tu ještě uslyšíme, protože jde o vyjmečný počin. Olalá, a s každým dalším poslechem mu propadám více a více!!!!

ParachuteButton

Page, France - Come, I'm a Lion! [2004]

INDIE, INDIE, INDIE!!!!!!

Windy

Úroda roku.

1. Bon Iver - For Emma, Forever Ago



Mrazivý vítr Visconsinu se sice ve skutečnosti rozevlál již v listopadu loňského roku, regulárního vydání desky For Emma, Forever Ago se Bon Iver dočkal až v roce letošním. A už přijetí a šuškanda ohledně jeho samizdatového vydání stála za to. Kladné recenze po oficiálním vydání na sebe pak nenechali dlouho čekat, a tak se Bon Iver (Justin Vermon) může těšit ze zájmu publika po celém světě a třeba i osmé příčce z Top Albums na last.fm. Pro mne jasná a vysoko, vysoko nad ostatními deskami jasná Událost roku v hudbě. 100% a pusa k tomu.

Skinny Love
Blood Bank (new song)

2. Illustratospehere - Animage



Třetí desky bývají katem spousty skvělých kapel. Tohle ovšem neplatí pro Dana Bártu. Letošní skvělou českou úrodu podtrhuje životní výkon Illustratosphery na placce Animage. Je to jazz, je to moderní pop, jsou to úžasné texty, bezchybní hudebníci, krásné melodie a neskutečná energie. Pokud bude Dan Bárta během svého před-jarního turné hrát ve Vašem okolí, neváhejte! Vyjmečná událost v našich končinách.

Nejen Ian

3. Květy - Střela zastavená v jantaru



A do třetice opět češi, respektive Brňáné z alt-folkové formace Květy. Je pravdou, že mám k tvorbě MEKa (jak se Martin Evžen Kyšperský s radostí podepisuje) slabost, podlamuje mi kolena, vhání slzy do očí a budí k životu kanálky hudebních slin. Textové orgie mi roztáčí hlavu a to se ještě letos vytáhl z Martou Svobodovou z Budoáru Staré Dámy s projektem Furré. Jedna z desek roku, perfektní počin, který neomrzí.

Listí Podzimní

A dále?

The Notwist - The Devil, You + Me
OTK - Okolo
Please The Trees - Lion Prayer
Anäis Mitchel - The Brightness
Portishead - Third
Elbow - The Seldom Seen Kid
Loney, Dear - Loney, Noir
Furré - B1 - B9
Sigur Rós - Með suð í eyrum við spilum endalaust
Horse Featers - House With No Name
Rachael Yamagata - Happenstance
Niceland - Little Black Book
Fleet Foxes - Fleet Foxes
Miracle Fortres - Four Roses
Ingrid Michaelson - Girsl and Boys
Bonnie "Prince" Billy - Lie Down in the Light
Sun Kill Moon - April
Druhá Tráva - Dylanovky
William Fitzimons, Joe Purdy, Tatabojs a tuny dalších...

Zklamání roku:
Lisa Hannigan, Coldplay, Oh Montreal, Tomáš Klus a co já vím?

Důležitá je přeci hudba...Niceland - Little Black Book

O tom, jak to doopravdy je mezi mnou a NiceLandem se můžete dočíst v recenzi na serveru galaxie.name. Vztah je to komplikovaný a proto důležité ponaučení na závěr: "Doopravdy jde především o hudbu a dar skládat tenhle klučina má, ať už si vypadá jak chce."

Nurykabe - Knytt Stories

Loni na podzim jsem si po recenzi na www.root.cz stáhl francouzskou free skákačku Knytt Stories. Kdo v počítačovém pravěku propařil pár hodin s instalatérem Mariem, šmouloidním ježkem Sonicem, nebo zajícem Jazzem, ví, že může jít o dobrou zábavu. Recenze navíc slibovala originální grafiku + výborný soundtrack. Recenzent nelhal, protože jsem při záchraně plyšového zajíčka dlouhovlasé/ho Knytta strávil dost času a hra mi přirostla k srdci. Příjemným bonusem pak byl hudební doprovod, který se měnil podle nálady mapy. Měl jsem své oblíbené, takže jsem často přeskakoval z prostředí do prostředí, jen abych si některé mohl poslechnout ještě jednou. Až minulý týden mě napadlo, že ke hře mohl vyjít soundtrack. Po krátkém hledání jsem zjistil, že za hudebním doprovodem stojí mutli-umělec, francouz Nurykabe (last.fm). A o jaký soundtrack jde? Dal by se popsat nejjednodušeji jako minimalistická elektronika. Krátké, ale výstižné, na poslech životem tepoucí skladbičky. Veselé, smutné...podkres prostředí, fungující však i samostatně. Takže máte dvě možnosti... já bych zvolil zahrát si hru. Perfektní, když za oknem padají trakaře.

Knytt Stories

Rachael Yamagata, Joe Purdy, Anäis Mitchel, Miracle Fortress

Rachael Yamagata - Elephants...Teeth Sinking Into Heart [2008]

4 roky si museli fanoušci této hnědovlaské krásky s úžasným hlasem počkat na nástupce výborné desky "Happenstance" [2004]. Pro mne to bylo čekání pouze 8 měsíční, přesto velmi netrpělivé. Její zastřený hlas mezitím zazněl na desce Bright Eyes, spolupracovala s Jasonem Mrazem, či Rayem Lamontagnem (který si s ní na oplátku zazpívá v písni Duet)...a právě v těchto dnech se konečně na světlo dostala i její deska druhá: "Elephants" (dá se sehnat i ve speciální 4track bonusové edici s přídomkem: "...Teeth Sinking Into Heart"). Rachael na ní opět sází na melancholicky zabarvené melodie a oproti své předchůdkyni mi přijde o dost klidnější, zadumanější a svým způsobem i přemýšlivější...a samozřejmě krásná. Potvrdila, že ji považuji za jednu z nejtalentovanějších písničkářek současnosti po právu.

Elephants

Joe Purdy - You Can Tell Georgia [2007]

Zajíma ještě někoho krom mě, s kým vším spolupracují a hrají muzikanti, kteří se pomalu dostávají do mých žebříčků na last.fm? Mě ano, možná je to trochu úchylka, ale dokáže mě spolehlivě dostat k mnoha dalším výborným hudebníkům, kteří mě pak mohou dostat....chápete? Tak třeba Joe Purdy. Sympatický američan, s originálním hlasem a skvělými non-patetic písněmi, s folkrockovými aranžemi. Už jen to, že jel turné s mým oblíbencem Tom McRaem na něj zaměřilo můj hledáček. Zkoukl jsem pár videí na youtube a už se od něj nemůžu odtrhnout. Jak to máte Vy?

Can't Get It Right Today - Live

Anäis Mitchel - The Brightness [2007]

Jiné jméno, podobný příběh. Dvě minuty po té, co jsem zjistil, že tahle dáma s křehkým hlasem předskakovala na evropském turné mojí srdeční záležitosti Bonovi Iverovi, začali na můj harddisk téct pakety s její třetí deskou The Brightness. Kolik muzikantů Vás dokáže svými vrstvenými vokály dovést v přecpané ostravské tramvaji k slzám? Mě v posledních dvou týdnech právě tato američanka. Téměř každou písní, z níž tryská melancholie a naděje ruku v ruce s krásnými melodiemi a skvělým hlasem. V mnohém mi připomíná Dianu Cluck, v mnohém svébytný originál. Údajně jedna z největších nadějí singer/songwriter scény. Já tomu věřím.

Namesake - live
You Fonder Heart

Miracle Fortress - Five Roses [2007]

Abychom dnes nezůstali jen u písničkářů, jako své poslední doporučení přidám kanadskou indie "kapelu", koketující se shoegaze a postrockem, Miracle Fortress a jejich debut z roku 2007: "Five Roses". Mluvit v množném čísle se však o tomto projektu dá pouze při živém hraní. Za všemi těmi zvuky, ruchy a perfektními vokály totiž stojí jeden jediný muž, Graham Van Pelt. Rodák z Montrealu, který si dělá věci tak trochu po svém. Deska je totiž živá, plná překvapení a nudit se při ni jednoduše nedá.

Maybe Lately

William Fitzsimmons a kopec hudební magie

Řekněme, že tak jednou až dvakrát do roka se mi stane, že objevím někoho, kdo splňuje nejen všechny mé vnitřní požadavky na muzikanta, který mě oslovuje, ale přidá i něco navíc. V čem tkví ta pravá magie hudby, kterou si s chutí pustím i po tisícáté nevím, snad je to v upřímnosti výpovědi a samozřejmě v jakýsich interních sympatiích. Loni se mi to stalo pouze jednou a to právě v době, kdy jsem naříkal nad tím, že už nepotkám nikoho, kdo by mě svou hudbou ne položil, ale odhodil na zadek, že už nikdo takový není a nebude. A právě v té době se zjevil američan Justin Vermont aka Bon Iver a popravdě, žiji z něho ještě dnes. Po devíti měsících a asi stovce nových objevů, však jeden zase začal nenápadně vystrkovat růžky (opomenu-li skromného bruntálského hasiče, který nám u ohně nedávno jen tak mimochodem předvedl, jak se dá také vnímat hudba, ale k němu se ještě určitě dostaneme). A opět se ukazuje, že v jakési jednoduchosti může být také síla. Větší než v kupě producentů, reklamy, předvídatelných neosobních textů, elektronických mašinek, obrovské show, či trapných převleků a klipů s prsatými kočkami a idiotskou zápletkou. Že to funguje i v čepce a košili, na níž jste měli ještě předevčírem flek od oběda. Jen je potřeba poslouchat a to pečlivě...nejen ušima....
Zpívat "nahlas" se dá totiž i potichu.

When You Were Young
Passion Play

27. týden - Zahrada 2008

Celý týden strávený na festivalu Zahrada poměrně znemožnil poslech jakékoliv jiné hudby. Krom osvědčených jmen, které především v bouřko-megafonovém(na tom videu je to druhé vysoké světlo náš kamarád :D) vystoupení Vlasty Redla a jeho budíčku ve stanu zvukaře (který jsem spící hlídal) o půl páté přinesli spoustu hudebních zážitků a salvy pocitů, se na Zahradě uskutečnila i soutěž povětšinou mladých kapel o Krtečky a samozřejmě vystoupení zatím málo známých jmen.

Jiří Smrž

Jméno utkvělé v paměti (až doma jsem si zjistil, že si ho pamatuji jako vítěze žánrového Anděla), jež vyplavalo nečekaně na povrch a s nemalým očekáváním mě donutilo navštívit krásný recitál na scéně Zámek. Nadupaný sál nadšeně několikrát aplaudoval syrovému vystoupení tohoto nezávislého písničkáře, mísícího ve své upřímné tvorbě boj se svým já, ale především boj s každodenními absurditami dnešní společnosti. Z úžasných básnických obrazů mi běhal téměř neustále mráz po zádech, stejně jako z procítěného a vydřeného projevu. Zcela neoddiskutovatelně největší zážitek na festivalu.

Můžu to říct jinak

Hořký kafe

Jazz-folkové duo v mnohém mně připomínající slavné -123min. Jen jejich hudba je o poznání komornější, tišší, zamyšlenější a samozřejmě zpívaná v našem rodném jazyce. Lubovou kytaru tu doprovází táhlé tóny bezpražcové basy a především krásné melodie a velmi silné texty. Občas do ní nenápadně vtrhne bluesové sólíčko, které jen podrthne energií písní, schovanou pod povrchem. Druhé místo za písničkáře v Krtkovi. Škoda jen, že jsem Hořký kafe zaslechl vždy jen na hlavní scéně a propásl jsem recitál, kde by jejich písně podané v intimnějším prostředí vyzněli snad ještě lépe.

Jananas

Nebudu si nalhávat, že první co mě zaujalo na pražsko-krnovksém triu Jananas nebyla Jana Infeldová, známá údajně z Rodinných Pout :)HaHeh. Jenže ono to tak doopravdy je. Hlavní autorku textů, obdařenou výborným hlasem a výrazem, skvěle doplňuje občas funky, občas jazz, občas folková kytara a skvělá basová linka. Na první pohled zpívají Jananas tak trochu o ničem (v tvorbě převládají vtipné texty), ale opak je pravdou. Příběhy mají vždy chytrou pointu a pro úplný obraz doporučuji pustit si Zapatama z jejich myspace, nebo počíst pár informací na bandzone profilu...velmi silný objev. (5 místo v Krtkovi)

Jakési video

Létající rabín

Létající Rabín, to jsou vítězové Krtečka 2006 a vyjmečně souhlasím že oprávněným. Rabíni hrají pro mě do minulého týdne neznámý styl klezmer, který je směsicí především židovských písní, v nichž je ovšem ukryta neskutečná energie. Získali si nás již po prvním recitálu na scéně Zámečku, kde jako jediní s Jananasem přidávali dvě písně. Kapelu táhne v první řadě výborný klarinetista Vojtěch Pospíšil aka Ira Lewinski a charizmatický houslista Vojtěch Peštuka aka Gimpl Fleischmann, který nás ovšem spíše než hudebním uměním uzemnil svými prupovídkami mezi písněmi (na housle vlastně nic nepředvedl). Kapela je skvěle secvičená, troufám si tvrdit že na profesiální úrovní, do hudby se umí úžasně položit, hýbat a ví jak převzaté písně správně vzít a interpretovat. Kdo nevíte co s časem 1.10., Rabíni Vás určitě potěší v Olomouckém U-Klubu.

I.C.Q.

Dobrá, název trochu hloupý, ale budiž. V případě této kapelky se konečně dostalo na právoplatného zástupce české folkové písničky. I.C.Q. jsem zaslechli dvakrát v unplugged verzi. Jednou při snídani na Open Scéně a po druhé na nádvoří zámku, kde koncertovali jen tak pro radost mimo jakýkoliv program. Zaujali nás svým lidským a upřímným projevem, měl jsem z nich přirozený a téměř naturální pocit. Ať už mi je spousta českých folkových veličin a začínajících umělců jakkoliv protivná, právě tato kapela nespadla do žádných trapných klišé, ani slepě nekopíruje své slavnější kolegy. Přesto je to příjemný český folk.

Vrať se nám Slunce

A co dále..?

Tabásková partyja - příjemný popík, s pěknými klávesami, hodně řižnutý jazzem, nebo i bossanovou

Zhasni - druhá čistě folková kapela

Šantré

26.týden - Sigur Rós, Coldplay, The Notwist, Bonnie Prince Billy, OTK, Sun Kill Moon

Ve znamení nových desek

Sigur Rós - Með suð í eyrum við spilum endalaust

Pár dní čerstvá řadovka islanských Sigur Rós ukazuje delší dobu sledovatelný přesun kapely z náročných kompozičních skladeb, do přímočařejší písňové formy a tišších, jakoby zahloubanějších pasáží. Více v blížící se recenzi, ale co můžu prozradit už teď je, že tahle deska opět stojí za to.

Gobbledigook (originál bohužel server youtube zručně maže, proto je potřeba mrknout se na oficiální stránky kapely)

Coldplay - Viva la Vida or Death and All His Friends

První deska geniální, druhá skvělá, třetí propadák. Sestupnou tendenci tvorby jedné z nejslavnějších kapel současnosti měl přerušit nový zvuk kapely a producentská ikona Brian Eno. Osobně jsem v záchranu Coldplay nevěřil a zázrak se bohužel nestal. Coldplay nadobro spadli do šedé průměrnosti desítky svých kopií a těch pár světlých okamžiků, které deska dozajista má, dává jen nostalgicky vzpomenout na neustálé oslnění desek minulých.

Viloet Hill


The Notwist - The Devil, You + Me

Neon Golden byla výborná deska a šest let čekání na její pokračování si mohli fanoušci vynahradit jedním z mnoha skvělých vedlejších projektů Markuse Archera (Lali Puna, Ms. John Soda atd...). The Devil, You + Me je o poznání méně elektronická (o to více smyčců a klavíru), o trochu méně hitová, ale stále je to skvělá porce hudby. Tenhle chlápek ví moc dobře co chce dělat a dělá to skvěle.

Where In This World


Bonnie 'Prince' Billy - Lie Down in the Light

Ano, oslnil se svou novou deskou Prahu a já u toho kvůli mého kola nebyl a ano, jeho nadmíru bohatá diskografie mě straší dnem i nocí, protože každé další album které si pustím, je skvělé. Ne jinak je to u aktuální novinky. Ovšem Pozor...Will Oldham schovává své broušené klenoty hodně hluboko pod povrchem a odmění jen pozorné posluchače.

I see a darknes (starší píseň)


OTK - Okolo

"Někde v hloubi svýho mozku, slyšíš voskuj, voskuj."
Tohodle popěvku už se nezbavíte. Nezbavíte se ani dalších osmi skladeb na nadmíru podařené desce pražskýck OTK - Okolo. S baťohem a buzolou, zelenou kravatou, krajinou spálenou. Chytlavé riffy, slogany, výborné texty a hudební experimenty. Jak poznamenal jeden fanoušek v diskuzi na freemusic: Pořádně navoskovaná deska

Lavina - live


Sun Kil Moon - April

Alt-rockové bandě Red House Painters odzvonilo již před léty. Mark Kozelek ale svůj talent nenechal zahálet a s "novým" projektem Sun Kil Moon vydává již druhou desku. Žánrově jde o písničkářské album a pokud Vás bavili RHP, skladatelské postupy Mark bohatě uplatňuje i zde. Je to zvláštní album. Zarývá se totiž svou melancholií pod kůži velmi pomalu, ale o to intenzivněji.

Carry Me, Ohie - starší píseň

25. týden - Seabear, The American Analog Set, The Octopus Project

Seabear - The Ghost That Carried Us Away [2005]

Seabear jsou jednou z mnoha kapel potvrzujících, že Island je hudbě zemí zaslíbenou. Nesnaží si hrát na žádné velkolepé umění, ale oslní svou lidskostí popových nápěvků, podtržených melancholicky uklidňujícím hlasem frontmana Sindri Már Sigfússona. Hudba poklidně směřuje k cíli, jímž je velmi příjemný, ale stále hudebně hluboký poslech.

I Sing I Swim

The American Analog Set - Promises of Love [2003]

Americká parta s bohatou diskografií American Analog Set staví své písně pomalu a s rozvahou. Na (během písně) lehce modifikovaný základní riff nabalují nenásilně další a další hudební nápady, z šuplíku indie, ambient, post-rock...či vytáhnou z kapes jednoduchý vokál. Pokud máte v oblibě atmosféru kapel jakými jsou kanadští Broken Social Scene, či Do Make Say Think, dostane se Vám do rukou šálek hudby s podobnými styčnými plochami, ale vlastní originální chutí.

Hard To Find


The Octopus Project - Hello, Avalanche [2007]

Stejně jako American Analog Set, či u nás poměrně známí Explosions in The Sky, pochází i tahle partička z Texaského Austinu, města post-rocku zaslíbenému. Octopus Project nám nabízí trochu jiný pohled na gradující ambientní plochy. Ty tu objímají elektronické Casio (či jakékoliv jiné) klávesy, laptopové rušení, ale především obrovská vlna energie, která Vás smete a odnese nemilosrdně sebou.

Truck

24. týden - Karl Blau, LCD Soundsystem, Four Tet

Karl Blau - Beneath Waves [2006]

Karl Blau je americký lo-fi písničkář (chrlící neskutečné kvantum hudby), kolaborující např. s The Microphones, který ve své hudbě uplatňuje především neotřelé, velmi silné melodie (spojené s jeho pozitivní barvou hlasu), říznuté občas poměrně bláznivě znějícím indie. Ve vodách českého internetu o něm však zatím nepadla žádná podstatná zmínka..jáká to škoda.

Into the Nada - Live

LCD Soundsystem - Sound of Silver [2007]

Diskotékové rytmy, hutná basa, naproti tomu rockenrolově postavené písně...zábava postavená do protivky z odevzdaností a nudou...pokud jste o NewYorském projektu LCD Soundsystem ještě neslyšeli, zcela určitě jde o závažnou chybu. Sound of Silver je deska plná neprvoplánových hitů, promyšlených hudebních konstrukcí a čiré zábavy.

North American Scum

Four Tet - Rounds [2003]

Nahrát pár riffů na klávesy, či kytaru a nasekat do nich v Cool Editu pár ruchů, může na první pohled vypadat jako těžká sranda. Obrázek o náročnosti si můžete udělat při poslechu stěžejní desky folkotronic projektu Four Tet - Rounds. Ta je téměř výkladní skříní antipopového křížení (dnes již kapánek fádní) moderní vlny laptopů s písničkářstvím. Veskrze klidné skladby jsou postavené právě na akustické kytaře a klavíru, zbytek je záležitost výhradně digitální. Album působí kompaktně jako celek, žádné střílení od boku na vrub originalitě.

She Moves She

Amiina

23. týden

Ne náhodou se musí mé třetí severské doporučení za poslední měsíc zastavit u křehkých slečen, přítelkyň ze společných studií na konzervatoři, islandské kapely Amiina. Jejich smyčcové služby využily nejen indietronici z Efterklang, ale na albu Takk, či živáku Heima, obohatili i zvuk spřízněných Sigur Rós. A jaké že je jejich vysněný debut Kurr [2007]? Pokud pomineme neuvěřitelnou škálu hudebních instrumentů od laptopu, přes pilu, až po xylofon (a mně osobně nejvíce učarovali ty barevné zvonečky, jen jukněte na video), ponoříte se do kříšťálově čistých, melancholických a (převážně) instrumentálních skladeb, plných snového severského oparu a podzimního klidu. Vhodné nejen jako studie úžasných aranží, ale i skvělý doplněk k hloubavému podřimování se sklenkou vína. Pohoda a naprostá relaxace, spojená s emociálním prožitkem.

Amiina - Sexfaldur

Sigur Rós - Heima

21. týden



Jen náhodou se ke mně dostalo DVD a dvoj CD islandských Sigur Rós (myspace) - Heima (Domov). Kapela na tomto disku zachytila nejen atmosféru ze svého free turné po islandských vesničkách, kavárnách, plácku uprostřed lesa, ale i koncertu v Rejkjavíku...především nám dala, skrz skvěle natočené záběry společně s akustickým provedením jejich emocionální muziky, nahlédnout do klidu severských krajů, architektury, do jejich mrazivého rozjímání, ale i do soukromí jejich životů...

vlastně se to ani nedá správně popsat slovy, ten pravý zážitek Vám přinese jedině shlédnutí tohoto skvělého dokumentu, plného dech beroucích okamžiků, po kterém si nebudete jisti tím, zda plakat smutkem, či radostí...

Trailer
Alafos Starlafur
Heysatán

Efterklang

20. týden



Dánské hudební těleso Efterklang vzniklo již v roce 2001 z popudu několika muzikálně vzdělaných kamarádů. Při poslechu jejich dlouhohrajícího debutu Tripper [2004] (údajně šlo tehdy o nejprodávanější debut v historii labelu Leaf) pak jen těžko uvěříte, že tolik lidí se můžu schovat v tak minimalistických aranžích, jaké nám tato deska nabízí. Efterklang servírují křehký, zasněný elektropop s nádechem ledových větrů, na nějž si leckteří seveřané (Sigur Ros, Múm...) mohou nechat takřka vystavit copyright. Hluboké basy tu ovívají nejen ledové aranže, ale i perfektní mrazivé vokály a studené smyčce, či žestě. Asi nejlepším příkladem stavby písní pro Vás bude druhý track Swarming...

...chce to jen zavřít oči a nechat se unášet...

Tunng

19. týden

Jak to může dopadnout, potká-li se introvertní písničkář s fanouškem elektroniky a oba si na první pohled padnou do noty, se můžete přesvědčit při poslechu některého z alb čím dál slavnější anglické šestice Tunng (koncertovali už i u nás!!). Po dvou týdnech strávených na jejích debutové desce Mother's daughter and other songs [2005] nezbývá než zvolat: V tomto případě na výbornou!!! Jemné melancholické písně, jejichž hlavním motivem je linka akustické kytary, zastřešují hravé ruchy, často doprovázeny velice umně nastříhanými zvukovými sekvencemi, zasazenými nenásilně do meziher. Vokální písně se pak střídají s ryze instrumentálními kusy, svou lehkou náladou mně často připomínající The Album Leaf. Hudba poklidně plyne svým posmutnělým tempem, přesto v sobě aranže skrývají spoustu příjemných překvapení a hudebních lahůdek. Nefalšovaný digitální folk na úrovni.

Tale From Black - live
Tunng - Bullets

Psapp

17. týden

Po zdrcujícím týdenním vítězství anglického elektro-dua Psapp v mém týdenním žebříčku na last.fm, nemohlo moje doporučení padnout jinam, než na jejich desku The Only Thing I Ever Wanted [2006]. Možná je to tím prosluněným počasím za oknem, ale jejich muzika mi přijde neuvěřitelně vtipná, nejednotvárná, melodická a především inteligentní, což je důvod mého nepochopení, proč o Psapp u nás ještě nikdo nepíše oslavné recenze. Tito angličani jsou totiž hraví, nebojí se do své uvolněné hudby zapojit dětské chřestítko propletené s melodií maminčiny šperkovnice ("Upstaris"), či skvělý klávesový motiv alá The Doors z východu ("King Of You"), stejně jako jakýkoliv jiný nápad povalující se někdě po ruce. Každá píseň Vám nabízí desítky nejrůznějších zvuků a ruchů, zastřešených perfektními vokály a rozmanitou a zábavnou rytmikou. Fanoušky seriálu Chirurgové zase potěší asi nejsilnější píseň desky..závěrečná "Cosy in the Rocket". Moje hodnocení? Vysoko okolo 90%.

Hi - official video

Canon Blue

16. týden

Spousta lidi považuje pop za sprosté slovo a pokud se člověk spokojí s tím, co nám nabízejí česká rádia, musíme jim dát za pravdu. Jelikož jsem po roce postupného "dospívání" došel do fáze pomalého pronikání do nových hudebních (i když odvětví singer/songwriter ne zas tak vzdálených) končin, čeká Vás v mých doporučení poměrně jednostranné téma...nezávislý inteligentní pop, prezentovaný především míšením živých nástroju s elektronikou...říkejme si tomu jak chcete..třeba indietronica...a oproti tomu našemu je doopravdy o co stát.

Daniel James alias Canon Blue je jedním z takových malých géniů. Inspirovaný katastrofickými záplavami v americkém New Orleans, rozhodl se tento solitér natočit desku silně emociálních písní, složených na babiččin klavír v rodné Virginii. Sedl si ke svému laptopu a začal na jednotlivé skladby lepit jednu hudební stopu za druhou - sám, bez pomoci jakéhokoliv dalšího hudebníka. V písni "Battle Hymn" nás může napadnout připodobnění k Stereofam, ve vokálním projevu v "Sea Monsters" třeba Eraser Thoma Yorka, nebo Stateless...vtip je v tom že Colonies je náramně barvitá deska se spoustou skvělých nápadů, které prostě nic nechybí...hutná basa, psychadelické bicí, perfektní vokál, správná porce elektroniky a klavíru na správných místech a silné písně. Skvělá volba.

Portishead - Third

15. týden

Málo které kapele se podaří svou hudbou přesáhnout hranice své škatulky a anglickým Portishead se něco takové do jisté míry povedlo. Tím spíš, když jsou jednou z formací, jež ukovala základní obrysy trip-hopu. Po 11 letech ticha od živáku s filhmarmonickým orchestrem New Yorku [1997] se tato bandička dala opět dohromady a do světa vypustila desku Third. Z prvních poslechů je jasné, že kapela neztratila nic ze svého mrazivého náboje a NESKUTEČNĚ silné emoční atmosféry (kterou považuji za jednu z nejvíce odzbrojujících na světě), z níž Vás jednoduše MUSÍ mrazit po těle a po duši. Přesto zní deska čerstvě a neotřele, a není to způsobeno jen lo-fi nylonovou kytarou, či písničkářskou písní s mandolínou, protože taková "We Carry On" je důkazem, že Portishead neztratili nic ze svých elektronických nápadů ...ale to už by bylo na samostatnou recenzi, což nechám na znalejších. Ze svého postavení můžu říct jediné...kouzelná atmosféra, zpěv, aranže == skvělá deska a úžasný poslech.

Glory Box - live s orchestrem
Roads - live s orchestrem
Numb - official video

Alternativní brněnské Květy zastavují střelu v jantaru

14. týden

A až do tvého města,
které jmenuje se samota
přijede cirkus
a to jsem jenom já.
Postavím stan
Ty všechna místa obsadíš
a víš že zítra budu pryč...

Již po třetí do našich přehrávačů přijíždějí brněnské Květy se svým alternativním pohledem na český folk, tentokrát prostřednictvím desky Střela zastavená v jantaru. Odvažuji se tvrdit, že jde o nejlepší počin v historii kapely, ačkoliv předčit mého milovaného Pasáčka Ovcí z prvního oficálního alba Jablko Jejího Peří [2004] se jí asi těžko podaří. Muzikanti okolo Martina E. Kyšperského opět navázali na základní stavební kameny, jež charakterizují výjmečnost provázející tento projekt...inteligentní, mnohovýznamové, takřka surrealistické texty, přesto s přítomnostní zapamatovatelného sloganu (Jsem cizí člověk ve vlastním srdci/Přilétla ke mě láska, zhůry ani nevím jak, a proč.../Bílý tygr, já ti oči pohladím), typicky zabarvený vokál, či nezměrná škála doprovodných nástrojů a krásný booklet. Oproti předchozím deskám se možná Květy více propůjčují lyrické melancholii a zadumanějším naléhavým písním, nedávají však svou kůži ani v nejmenším lacino a právě písně jako Cirkus, či Zvíře, nebo sebe a zvíře považuji za hudební, textové, ale i pocitové vrcholy alba. Samozřejmě že posluchač nepřijde o říznější písně, z nichž hned ta první Pověsím prádlo kapku vystrašila osazenstvo čajovny, do níž jsem pustil tuto výbornou desku, kterou Kyšperský a spol. nasadili laťku letošní české tvorby opravdu velmi vysoko. Pokud by si troufl bodovat, tak někde nad hranici 80%.

Cirkus
Skvělá recenze Petra Vlasáka

P.S. Moc Moc Díky El za sosnutí :-).