Dark Was the Night

http://www.darkwasthenight.com/

Vykřiknout 4x sláva nestačí. Patnácta kompilace sdružení RedHot na boj proti AIDS : Dark Was the Night je nabitá špičkou současné nezávislé folk/indie/lo-fi scény. A kdyby jen nabitá. Třicítíka umělců tu spolu fúzuje se zcela novými písněmi, napsanými právě pro Dark was the night. Poslech sice trošku smutný...ale kvalitní..namátkou:

Sufjan Stevens, Spoon, Bon Iver, The National, The New Pornographers, Feist, Kronos Quartet, Yeasayer, Andrew Bird, Arcade Fire, Beirut, The Books, Grizzly Bear, Iron & Wine, Jose Gonzales, The National, Conon Oberst či Yo La Tengo.

A to jsem vybral pouze své oblíbence. :)

Rachael Yamagata, Joe Purdy, Anäis Mitchel, Miracle Fortress

Rachael Yamagata - Elephants...Teeth Sinking Into Heart [2008]

4 roky si museli fanoušci této hnědovlaské krásky s úžasným hlasem počkat na nástupce výborné desky "Happenstance" [2004]. Pro mne to bylo čekání pouze 8 měsíční, přesto velmi netrpělivé. Její zastřený hlas mezitím zazněl na desce Bright Eyes, spolupracovala s Jasonem Mrazem, či Rayem Lamontagnem (který si s ní na oplátku zazpívá v písni Duet)...a právě v těchto dnech se konečně na světlo dostala i její deska druhá: "Elephants" (dá se sehnat i ve speciální 4track bonusové edici s přídomkem: "...Teeth Sinking Into Heart"). Rachael na ní opět sází na melancholicky zabarvené melodie a oproti své předchůdkyni mi přijde o dost klidnější, zadumanější a svým způsobem i přemýšlivější...a samozřejmě krásná. Potvrdila, že ji považuji za jednu z nejtalentovanějších písničkářek současnosti po právu.

Elephants

Joe Purdy - You Can Tell Georgia [2007]

Zajíma ještě někoho krom mě, s kým vším spolupracují a hrají muzikanti, kteří se pomalu dostávají do mých žebříčků na last.fm? Mě ano, možná je to trochu úchylka, ale dokáže mě spolehlivě dostat k mnoha dalším výborným hudebníkům, kteří mě pak mohou dostat....chápete? Tak třeba Joe Purdy. Sympatický američan, s originálním hlasem a skvělými non-patetic písněmi, s folkrockovými aranžemi. Už jen to, že jel turné s mým oblíbencem Tom McRaem na něj zaměřilo můj hledáček. Zkoukl jsem pár videí na youtube a už se od něj nemůžu odtrhnout. Jak to máte Vy?

Can't Get It Right Today - Live

Anäis Mitchel - The Brightness [2007]

Jiné jméno, podobný příběh. Dvě minuty po té, co jsem zjistil, že tahle dáma s křehkým hlasem předskakovala na evropském turné mojí srdeční záležitosti Bonovi Iverovi, začali na můj harddisk téct pakety s její třetí deskou The Brightness. Kolik muzikantů Vás dokáže svými vrstvenými vokály dovést v přecpané ostravské tramvaji k slzám? Mě v posledních dvou týdnech právě tato američanka. Téměř každou písní, z níž tryská melancholie a naděje ruku v ruce s krásnými melodiemi a skvělým hlasem. V mnohém mi připomíná Dianu Cluck, v mnohém svébytný originál. Údajně jedna z největších nadějí singer/songwriter scény. Já tomu věřím.

Namesake - live
You Fonder Heart

Miracle Fortress - Five Roses [2007]

Abychom dnes nezůstali jen u písničkářů, jako své poslední doporučení přidám kanadskou indie "kapelu", koketující se shoegaze a postrockem, Miracle Fortress a jejich debut z roku 2007: "Five Roses". Mluvit v množném čísle se však o tomto projektu dá pouze při živém hraní. Za všemi těmi zvuky, ruchy a perfektními vokály totiž stojí jeden jediný muž, Graham Van Pelt. Rodák z Montrealu, který si dělá věci tak trochu po svém. Deska je totiž živá, plná překvapení a nudit se při ni jednoduše nedá.

Maybe Lately

William Fitzsimmons a kopec hudební magie

Řekněme, že tak jednou až dvakrát do roka se mi stane, že objevím někoho, kdo splňuje nejen všechny mé vnitřní požadavky na muzikanta, který mě oslovuje, ale přidá i něco navíc. V čem tkví ta pravá magie hudby, kterou si s chutí pustím i po tisícáté nevím, snad je to v upřímnosti výpovědi a samozřejmě v jakýsich interních sympatiích. Loni se mi to stalo pouze jednou a to právě v době, kdy jsem naříkal nad tím, že už nepotkám nikoho, kdo by mě svou hudbou ne položil, ale odhodil na zadek, že už nikdo takový není a nebude. A právě v té době se zjevil američan Justin Vermont aka Bon Iver a popravdě, žiji z něho ještě dnes. Po devíti měsících a asi stovce nových objevů, však jeden zase začal nenápadně vystrkovat růžky (opomenu-li skromného bruntálského hasiče, který nám u ohně nedávno jen tak mimochodem předvedl, jak se dá také vnímat hudba, ale k němu se ještě určitě dostaneme). A opět se ukazuje, že v jakési jednoduchosti může být také síla. Větší než v kupě producentů, reklamy, předvídatelných neosobních textů, elektronických mašinek, obrovské show, či trapných převleků a klipů s prsatými kočkami a idiotskou zápletkou. Že to funguje i v čepce a košili, na níž jste měli ještě předevčírem flek od oběda. Jen je potřeba poslouchat a to pečlivě...nejen ušima....
Zpívat "nahlas" se dá totiž i potichu.

When You Were Young
Passion Play

Bon Iver vol.2

Ve svém únorovém hledáčku, zaměřeném na desku For Emma, Forever Ago, jsem uzavřel článek polemikou, zda se placka stane tou jednou nej pro rok 2008. Poněvadž jsem se rozhoupal k napsání recenze pro server galaxie.name, musel jsem album bodově ohodnotit a toto hodnocení se nakonec vyšplhalo na úctyhodných 93%,
doprovázeno otázkou proč vlastně nedat plných sto. Bon Iver doopravdy natočil neotřelé a velmi silné album, nemluvě o zajímavých okolnostech, jež předcházeli jeho oficiálnímu vydání. Dalším velkým plus jsou úžasná videa živé performance na internetu, kde ze zpěváka doslova všemi směry tryská neuvěřitelná energie, jež Vás zarazí do křesla a úžasný klip, do písmenka vystihující pocity vyvolávané písněmi. Proto Vám chci touto cestou poslat jedno velké upozornění...For Emma, Forever Ago američana Bona Ivera je úžasný počin a pokud jsou Vám hořké písně zabalené v indie/neosoul kabátečku alespoň trochu při srsti, nemůžete sáhnout vedle.

The Wolwes (Act I and II) - úžasné zakončení live
The Wolwes (Act I and II) - live
Lump Sump - live

Má recenze na serveru Galaxie

Bon Iver - nahuštěné emoce

6. týden 08

Debutové album lo-fi písničkáře Bona Ivera - For Emma, Forever Ago je pro mě na této scéně po dlouhé době opravdu velkým pohlazením po duši. Jamesi Vermontovi se povedlo vměsnat do devíti písní takovou dávku emocí, představovanou především jistým pěveckým výkonem, nevtíravými melodiemi a vkusně zvoleným napůl dřevním způsobem hraní a aranžemi (chvílemi snad trochu přimonínající Yellow House kapely Grizzly Bear), že posluchači nedává ani chvilku na vydechnutí/sebrání sil pro další song. Musím si album pouštět stále dokola a dokola...nudit nezačalo, ba naopak k němu získávám čím dál silnější vztah...že by jedno z alb tohoto roku? To ukáže čas, ale ambice určitě má.


Skinny Love - živě