Třetí oficiální desce Jamese Harriese Days Like These, natočené v Americe s plhodnotnou kapelou (basa Jon Evans od Tori Amos!), vlastně ani není co vytknout. Pod kůži se mi dostávala hodně dlouhou dobu a snad i proto ji můžu po desítkách poslechů plnohodnotně ocenit jako nejlepší písničkářské album tohoto roku. Deska oplívá všemi náladami od smutných balad až po rockový nářez a nám následně nezbývá než přemýšlet, odkudpak se v Jamesu Harriesovi berou takové melodické nápady a především skvělý hlas, excelující např. v mé nejoblíbenější Picture Perfect. Pokud si člověk vysvětlí fakt, že původem anglický zpěvák nejen koncertuje, ale i přímo bydlí v naší republice (Olomoucký koncert mi utekl o dva dny), jako bonus navíc, může už jen slastně zavzdychat hudebním blahem.Feist - The Reminder
Své hudební dojmy z taktéž třetí desky kanaďanky Lesli Feist jsem shrnul už např. ZDE. Od této desky, více méně zklamán nijakostí předchozích dvou alb, jsem si nic velkého nesliboval a o to větší pak bylo mé nadšení z toho, jakým způsobem se na potřetí tato křehká zpěvačka vypořádala se stínem předchozích nemastných - neslaných menu svých pocitů a podařilo se jí tak vykouzlit The Reminder.The Reminder je poctivá deska, malovaná pastelovými barvami za chladného letního večera s co největší upřímností, jak jinak, než od srdce.
Statelles - Stateless
Říkal jsem o nich jednomu kamarádovi snad třikrát: "Melodická krása raných, akusticky krásných a tehdy ještě neopotřebovaných Coldplay jako na úžasném Parachutes, křížená s extaktickou bolestí Thoma Yorka a jeho Radiohead."Výsledek? Mrazivá deska kapely Stateless/milion a jedna sněhová vločka lepící vám víčka/sněhová bouře plnící Vaše uši/tichá zimní krajina v celé své bolestivé kráse.
A co na tom, že deska vyšla v teplém babím létě?
St. Vincent - Marry Me
První album jednoho z back-vokálů písničkářského fenoménu (a jednoho z mých největších favoritů) Sufjana Stevense, nemohlo zůstat ležet ladem jen tak bez povšimnutí. Teď mohu Sufanjovi děkovat nejen za jeho výbornou hudbu, ale i za přivedení k této mladé zpěvačce, mísící ve svém podání nejen folkovu krásu, ale i téměř psychadelicky (zdůrazňuji téměř) vyhlížející obrazy její mysli na území indie zvuku. Několik prvních poslechů mě upřímně obestírala hrůza, že Annie Clark (mimo jiné The Polyphonic Spree) se až moc zhlédla v inovativních postupech, použitých na přelomovém Illionis právě Sufjanem Stevensem, nakonec jsem jí to ale všechno tak nějak odpustil a posléze dokonce překvapeně zjistil, že se sice vydává podobným směrem, ale zvolila zcela odlišnou a taktéž nemálo oslnivou cestu. Nezbývá než držet palce i nadále.Pop Levi - The Return To Form Black Maqick Party
"A tohle se ti fakt líbí?". Je pravdou, že živelné CD bývalého baskytaristy Ladytron je na první pohled, postavené do roviny s mým hudebním vkusem, až trochu moc ujeté. Podíváte-li se ovšem pod pokličku téhle placce trochu více, najdete především všechny odstíny černé, naplácané na plátno tím nejbarevnějším způsobem, najdete vtipnou a úžasně hitovou záležitost, která Vás zaručeně probere z běžné životní letargie a ještě Vám zbyde dostatek času spokojeně zatleskat. Debut Popa Leviho čerpá svůj rozmanitý potenciál ze všech možných hudebních proudů a dokáže z nich jako málokdo zformulovat really cool záležitost. A co je nejdůležitější: Toto CD neobsahuje žádný kýč a proto zbývá jen a jen syrová zábava.
Dále potěšilo např.:
Kate Nash - Made of The Bricks, Tara Fuki - Auris, Lopsided - Lopsided, OST - Once, José Gonzáles - In Our Nature, Radiohead - In Rainbows atd.
Zklamání roku:
Athlete - Beyond The Neighbourhood, Architecture In Helsinki - Places Like This, Josh Ritter - The Historical Conquests Of Josh Ritter, Josh Rouse - Country Mouse, City House a spousta dalších, na které už jsem raději zapomněl já, i moje last.fm
Žádné komentáře:
Okomentovat