Je to podivné, ale již po zhlédnutí oficiálního klipu na serveru YouTube k úvodní Go The Hell jsem pojal podezření, že s americkým písničkářem Davidem Fordem to nebudu mít lehké. Ze země trčí hlava v klobouku, vedle ní se tyčí nohy s lopatou a vy už tak nějak tušíte co musí přijít. Velkolepé finále na sebe nedá dlouho čekat a já stále sedím, nezasažen, neosvícen, bez emocí a přitom vše je jak má být. Ten mladý klučina má nasazený trpitelský výraz, na hlavě výše zmiňovaný fešácký klobouk, námět klipu v sobě nese jednoznačně námět, který Vám má vyrazit dech. Zpěv perfektní, v citově zabarvených výškách mu to kouzelně chraptí a ty bolavé smyčce jako podkres...dojem sice následně trochu spravil záznam z koncertu, kde si zpěvák nahraje back-vokály a rytmiku do šikovného efektu (dobrá, ne moc originální, ale zapůsobil), obecenstvo nadšeně aplauduje a všechno najednou vypadá o tolik přirozeněji, velká ale tím jen na chvíli odsunul na vedlejší kolej.Kdybych měl upřímně popsat pocity z poslechu devíti-písňového alba Davida Forda - Songs For The Road, nemohu se ubránit spousty srovnání v nichž je nosná tatáž myšlenka, tedy že tohle už jsem někde slyšel. Pokud se podrobněji zajímáte o nějaký žánr je jasné, že se Vám v hlavě mohou podobné rovnice honit více než je zdrávo, u Davida Forda jde ale o cosi trochu jiného. Jeho hlas, ať už intonuje a snaží se svou barvou pohrávat si s našim podvědomím jakkoliv precizně, vyhlíží jako něco až moc dokonalého. Vše je vlastně vybroušené, uhlazené, písně mají velkolepé refrény, silné motivy, přemýšlivé texty. Na druhou stranu spousta ostatních indícií Vás přesvědčuje, že jde o ležérní umělecký počin a vůbec ne o kýč, kalkul, přízemní pozérství. Mé podvědomí však říká důrazné ne. Doopravdy jsem se při opakovaných posleších snažil soustředěně této hudbě porozumět a pohlížet na ni jako na něco zcela prostého, upřímného...ryzího chcete-li. Nepovedlo se a vina bude možná na mé straně.
Při poslechu si musím vždy vzpomenout na interprety jako David Gray a jeho tři léta staré Slow Motion. Krásně kousky hořké bonboniéry mi připadly jako zabalené v celofánu ze zlata a navrch převázané diamantovou stužkou. Některé jsem měl doopravdy rád a vychutnával jsem si je dost často i přes neustálou nepříjemnou dochuť na patře. Marně jsem dlouho pátral, která přísada vzbuzuje to nepřijemné nechutenství a čím víc jsem později poznával i jinou hudbu tohoto žánru, tím více mizelo Slow Motion z mojí paměti, ať už se tvářilo jakkoliv lákavě. Až debut Davida Forda mi naplno připomněl těch pár nezodpovězených otázek a věřte, že odpovědi ze mě nevymámíte ani dnes.
Jediné co vím je, že na albu Songs For The Road Vás čeká příjemný poslech promyšlených písní hrajících na určitě struny hudebního vnímání, se skvělou produkcí a charismatickým zpěvákem. Nic víc. Věřím ovšem, že některým tato konstelace bude k domácí pohodě stačit a možná na CD objeví i něco víc, či nějakou novou srdeční záležitost. Mě se to i přes velkou námahu nepovedlo.
Cením si na: 60%
David Ford - Songs For The Road
1 Go to Hell 3:30
2 Decimate 3:25
3 I'm Alright Now 4:39
4 Song for the Road 4:45
5 Train 4:04
6 St Peter 4:56
7 Nobody Tells Me What to Do 3:04
8 Requiem 4:44
9 ... And So You Fell 4:08
Žádné komentáře:
Okomentovat