Nurykabe - Knytt Stories

Loni na podzim jsem si po recenzi na www.root.cz stáhl francouzskou free skákačku Knytt Stories. Kdo v počítačovém pravěku propařil pár hodin s instalatérem Mariem, šmouloidním ježkem Sonicem, nebo zajícem Jazzem, ví, že může jít o dobrou zábavu. Recenze navíc slibovala originální grafiku + výborný soundtrack. Recenzent nelhal, protože jsem při záchraně plyšového zajíčka dlouhovlasé/ho Knytta strávil dost času a hra mi přirostla k srdci. Příjemným bonusem pak byl hudební doprovod, který se měnil podle nálady mapy. Měl jsem své oblíbené, takže jsem často přeskakoval z prostředí do prostředí, jen abych si některé mohl poslechnout ještě jednou. Až minulý týden mě napadlo, že ke hře mohl vyjít soundtrack. Po krátkém hledání jsem zjistil, že za hudebním doprovodem stojí mutli-umělec, francouz Nurykabe (last.fm). A o jaký soundtrack jde? Dal by se popsat nejjednodušeji jako minimalistická elektronika. Krátké, ale výstižné, na poslech životem tepoucí skladbičky. Veselé, smutné...podkres prostředí, fungující však i samostatně. Takže máte dvě možnosti... já bych zvolil zahrát si hru. Perfektní, když za oknem padají trakaře.

Knytt Stories

Rachael Yamagata, Joe Purdy, Anäis Mitchel, Miracle Fortress

Rachael Yamagata - Elephants...Teeth Sinking Into Heart [2008]

4 roky si museli fanoušci této hnědovlaské krásky s úžasným hlasem počkat na nástupce výborné desky "Happenstance" [2004]. Pro mne to bylo čekání pouze 8 měsíční, přesto velmi netrpělivé. Její zastřený hlas mezitím zazněl na desce Bright Eyes, spolupracovala s Jasonem Mrazem, či Rayem Lamontagnem (který si s ní na oplátku zazpívá v písni Duet)...a právě v těchto dnech se konečně na světlo dostala i její deska druhá: "Elephants" (dá se sehnat i ve speciální 4track bonusové edici s přídomkem: "...Teeth Sinking Into Heart"). Rachael na ní opět sází na melancholicky zabarvené melodie a oproti své předchůdkyni mi přijde o dost klidnější, zadumanější a svým způsobem i přemýšlivější...a samozřejmě krásná. Potvrdila, že ji považuji za jednu z nejtalentovanějších písničkářek současnosti po právu.

Elephants

Joe Purdy - You Can Tell Georgia [2007]

Zajíma ještě někoho krom mě, s kým vším spolupracují a hrají muzikanti, kteří se pomalu dostávají do mých žebříčků na last.fm? Mě ano, možná je to trochu úchylka, ale dokáže mě spolehlivě dostat k mnoha dalším výborným hudebníkům, kteří mě pak mohou dostat....chápete? Tak třeba Joe Purdy. Sympatický američan, s originálním hlasem a skvělými non-patetic písněmi, s folkrockovými aranžemi. Už jen to, že jel turné s mým oblíbencem Tom McRaem na něj zaměřilo můj hledáček. Zkoukl jsem pár videí na youtube a už se od něj nemůžu odtrhnout. Jak to máte Vy?

Can't Get It Right Today - Live

Anäis Mitchel - The Brightness [2007]

Jiné jméno, podobný příběh. Dvě minuty po té, co jsem zjistil, že tahle dáma s křehkým hlasem předskakovala na evropském turné mojí srdeční záležitosti Bonovi Iverovi, začali na můj harddisk téct pakety s její třetí deskou The Brightness. Kolik muzikantů Vás dokáže svými vrstvenými vokály dovést v přecpané ostravské tramvaji k slzám? Mě v posledních dvou týdnech právě tato američanka. Téměř každou písní, z níž tryská melancholie a naděje ruku v ruce s krásnými melodiemi a skvělým hlasem. V mnohém mi připomíná Dianu Cluck, v mnohém svébytný originál. Údajně jedna z největších nadějí singer/songwriter scény. Já tomu věřím.

Namesake - live
You Fonder Heart

Miracle Fortress - Five Roses [2007]

Abychom dnes nezůstali jen u písničkářů, jako své poslední doporučení přidám kanadskou indie "kapelu", koketující se shoegaze a postrockem, Miracle Fortress a jejich debut z roku 2007: "Five Roses". Mluvit v množném čísle se však o tomto projektu dá pouze při živém hraní. Za všemi těmi zvuky, ruchy a perfektními vokály totiž stojí jeden jediný muž, Graham Van Pelt. Rodák z Montrealu, který si dělá věci tak trochu po svém. Deska je totiž živá, plná překvapení a nudit se při ni jednoduše nedá.

Maybe Lately

William Fitzsimmons a kopec hudební magie

Řekněme, že tak jednou až dvakrát do roka se mi stane, že objevím někoho, kdo splňuje nejen všechny mé vnitřní požadavky na muzikanta, který mě oslovuje, ale přidá i něco navíc. V čem tkví ta pravá magie hudby, kterou si s chutí pustím i po tisícáté nevím, snad je to v upřímnosti výpovědi a samozřejmě v jakýsich interních sympatiích. Loni se mi to stalo pouze jednou a to právě v době, kdy jsem naříkal nad tím, že už nepotkám nikoho, kdo by mě svou hudbou ne položil, ale odhodil na zadek, že už nikdo takový není a nebude. A právě v té době se zjevil američan Justin Vermont aka Bon Iver a popravdě, žiji z něho ještě dnes. Po devíti měsících a asi stovce nových objevů, však jeden zase začal nenápadně vystrkovat růžky (opomenu-li skromného bruntálského hasiče, který nám u ohně nedávno jen tak mimochodem předvedl, jak se dá také vnímat hudba, ale k němu se ještě určitě dostaneme). A opět se ukazuje, že v jakési jednoduchosti může být také síla. Větší než v kupě producentů, reklamy, předvídatelných neosobních textů, elektronických mašinek, obrovské show, či trapných převleků a klipů s prsatými kočkami a idiotskou zápletkou. Že to funguje i v čepce a košili, na níž jste měli ještě předevčírem flek od oběda. Jen je potřeba poslouchat a to pečlivě...nejen ušima....
Zpívat "nahlas" se dá totiž i potichu.

When You Were Young
Passion Play

Bratři Orffové - Synagoga Krnov (19.9.2008)

Už je to snad přes dva roky od chvíle, kdy jsem si přečetl vysoce kladně hodnocenou recenzi na debut jakési krnovské folkotronikové partičky. Dobrá deska kapely ze sousedství? Folktronika? Post-Folk? Pche...nevěřícné kroutění hlavou ovšem vystřídal nefalšovaný úžas a zatímco se mi poetika Ivánka Gajdoše zarývala čím dál tím hlouběji pod kůži, mně se stále dařilo vynechávat všechny jejich koncerty v okolí. Až tedy teď, pro hudbu Orffů v příhodně sychravý pátek 19. září, jsem předčasně uzavřel své čajovnické pracoviště a vydal se o pár metrů jižněji do krnovské synagogy.

To co se dělo od osmé hodiny, kdy kapela spustila svůj set v nádherně nasvíceném prostoru židovského svatosvánku, s perfektně vyladěným zvukem a vyprodaným "hledištěm", však předčilo všechna má očekávání. Kapela hrála skvěle, do obecenstva pouštěla často velmi odlišně(=příjemně) naaranžované kousky ze svého debutu Bringriwingri a v synagoze se brzo vytvořila příjemná atmosféra. Hudba Orffů je od základů velmi klidná, zadumaná a často i silně melancholická, proto i hudebníci často při svých partech posedávali na jevišti, či se jen jemně, podobně jako diváci, pohupovali do rytmu. Vrcholy koncertu však paradoxně nepřišli tam, kde jsem je s nadšením očekával. Ano, známé písně byly skvělé a mně se opět potvrdila síla např. klavírem prostoupené "Nevypínám", v níž mi páteří pulzovalo téměř sibiřšké mrazení, či vtipně uvedené "Krnovské". Ivánek totiž vytáhl i řadu písní připravovaných na novou desku (kterou od tohoto koncertu budu velmi netrpělivě očekávat) a při některých obecenestvo jen zíralo úžasem. Orffové předvedli jak směs nových písní, zabalených vkusně do velmi temné elektroniky (alá poslední Portishead), při nichž mi naskakovala husí kůže a hudební srdce plesalo, tak i písničkářtější kousky...Ivánkovu sólovku "Do Hlavy" při níž bylo v tišších částech slyšet napjaté oddechování publika, nebo velmi intimní "Srůst" (odkaz na video pod článkem). Po hodině a půl pak Orffové přidali závěrečný "Pátek" a nám nezbylo, než společně s ostatními návštěvníky prodiskutovat, jak ta nová deska bude skělá. Bratři Orffové se ve svém domovském městě předvedli s velkou grácií a následující měsíce nezbývá než čekat.

Fotky od Jirky Libánského
Novinka - Srůst

Lisa Hannigan, Josh Rouse, Conon Oberst, The Verve, Okkervil River, The Mountain Goats

Nových desek vyšlo jako šlupek, takže je dost složité vůbec sledovat jejich přísun. To nejzajímavější z toho, co nám přinesli moji oblíbenci máte ve zkratce zde:

Lisa Hannigan - Sea Sew


Ten hluboký a průzračný hlas si musel zamilovat každý fanda irského barda Damiena Rice. Loňské smutné zprávy o opuštění postu hosta v Riceově kapele vystřídali nadějné vyhlídky na její vlastní desku. Čekání to bylo dlouhé, ale každopádně se vyplatilo. Nejde říct, že by Sea Sew bylo nějakou vyloženou bombou, v přehrávači by se ale určitě ztratit nemělo. Už pro ten zamilování-hodný hlas.


Josh Rouse - The Best Of The Rykodisc Years

Pro mě osobně jedna z písničkářských stálic. Poslední oficiální řadovka byla sice mírně o ničem, což ovšem mění pramálo na faktu, že tenhle chlapík napsal pěknou řádku skvělých skladeb. Ohlédnutí za posledními 15 lety jeho kariéry tomu je jasným důkazem.





Conon Oberst - Conon Oberst

HaHEHA..Vy neznáte Conona Obersta a to si mi doopravdy troufáte do očí tvrdit, že víte všechno o indie? Dobrá...myslím, že představovat je zcela zbytečné. Vůdčí postava kapely Bright Eyes, workoholický ploditel stovky písní s nezaměnitelně uplakaným hlasem vyplivl na povrch zemský další desku. Tentokrát sám, bez kapely, ale jak v tom najít nějaký podstatný rozdíl, je záhadou. Pokud jste o tomto písničkáři s darem od boha ještě neslyšeli, doporučuji poslechnout. Cokoliv. Pokud je Vám jeho jméno známé, berte to pouze jako malé echo.

a dále..?
The Verve - Fourth
Portishead vydali Third, Richard Ashcroft se znovu obnovenými The Verve zase Fourth, kde jasně dokazuje, že s Verve se musí dále počítat nejen z historických důvodu Bitter Sweet Symphony.

Okkervil River - The Stand Is
The Mountain Goats - Heretic Pride