
16.12.1917 - 19.3.2008
Music Up The Stream
Tohle jméno hovoří samo za sebe. Nick Cave je ikona a umělecký všeuměl...píše básně, skvělé knížky, scénáře, příležitostně se mihne jako herec v nějaké malé roli a především už pěknou řádku let obohacuje se svými rozličnými uskupeními hudební svět...v minulém roce to bylo se "sólovým" projektem Grinderman, letos potěšil své fanoušky novou deskou s The Bad Seeds, v pořadí čtrnáctou. Ta dostala název Dig, Lazarus, Dig!!! a Cave na ni na svém webu lákal již od 25.12. fanoušky několika černobílími videi, na kterých je společně s kapelou zachycen na spiritualistické seanci. A jaká tedy tato deska je? Předběžnou nápovědu Vám určitě dá možnost poslechnout si celé album na myspace profilu kapely...Cave se vrací ke kořenům své potemnělé hudby a i v 50 je z něho opět cítit neskutečně živelná energie spojená s tradičně brilantními texty. Letošní Cave určitě nezklame. O živém provedení se navíc budeme moci sami naživo přesvědčit tento květen v Praze.

Jednou z výrazných postav americké anti-folkové scény (mimo jiné např. Ani DiFranco, Beck) je i tmavovlasá písničkářka z New Yorku Diana Cluck. Od svého debutu v roce 2000 vydala do světa již 6 svých desek a pozornost si dozajista zaslouží každá jednotlivá z nich. Pokud bych ale měl doporučit jednu nejvíce reprezentativní, dozajista bych hmátl po té z roku 2003 - Oh Vanille/Ova Nil. I přesto, že na albu zazní všehovšudy jen Dianin průzračný hlas a prsty hraná kytara, dostane se Vám plnohodnotného hudebního zážitku, jako od 12-ti členného ansáblu. Poslech ze všeho nejvíce umocňuje způsob, jakým dokáže zpěvačka vygradovat píseň tím správným směrem jen s pomocí svého hlasu. Není potřeba žádných smyčců, efektů, dechů...a přesto si Vás Diana Cluck naservíruje na ty nejmenší kousky a navrch polije perfektní zálivkou...stačí jen ochutnat.
Debutové album lo-fi písničkáře Bona Ivera - For Emma, Forever Ago je pro mě na této scéně po dlouhé době opravdu velkým pohlazením po duši. Jamesi Vermontovi se povedlo vměsnat do devíti písní takovou dávku emocí, představovanou především jistým pěveckým výkonem, nevtíravými melodiemi a vkusně zvoleným napůl dřevním způsobem hraní a aranžemi (chvílemi snad trochu přimonínající Yellow House kapely Grizzly Bear), že posluchači nedává ani chvilku na vydechnutí/sebrání sil pro další song. Musím si album pouštět stále dokola a dokola...nudit nezačalo, ba naopak k němu získávám čím dál silnější vztah...že by jedno z alb tohoto roku? To ukáže čas, ale ambice určitě má.
Několik českých recenzentů vystihlo kvality této německé kapely velice přesně. Lali Puna nám svými vybroušenými písněmi nabízí jednu z alternativ moderního popu tohoto desetiletí, bohužel, pro běžného posluchače jde však o kvality náročně uchopitelné. Takovýto hudební konzument, zvyklý na svou šablonu sloka-refrén-sloka, či jiný výrazný motiv jehož by se mohl pro orientaci zachytit, se bude v této hudbě pravděpodobně topit. Najít správný směr a pevnou půdu pod nohama dá ale v tomto případě doopravdy cenu. Až pak totiž dostanete možnost, hledat v této křehké hudbě chytře zašifrované pointy, jež vás dozajista posadí na zadek.