Nezodpovězené otázky

Je to podivné, ale již po zhlédnutí oficiálního klipu na serveru YouTube k úvodní Go The Hell jsem pojal podezření, že s americkým písničkářem Davidem Fordem to nebudu mít lehké. Ze země trčí hlava v klobouku, vedle ní se tyčí nohy s lopatou a vy už tak nějak tušíte co musí přijít. Velkolepé finále na sebe nedá dlouho čekat a já stále sedím, nezasažen, neosvícen, bez emocí a přitom vše je jak má být. Ten mladý klučina má nasazený trpitelský výraz, na hlavě výše zmiňovaný fešácký klobouk, námět klipu v sobě nese jednoznačně námět, který Vám má vyrazit dech. Zpěv perfektní, v citově zabarvených výškách mu to kouzelně chraptí a ty bolavé smyčce jako podkres...dojem sice následně trochu spravil záznam z koncertu, kde si zpěvák nahraje back-vokály a rytmiku do šikovného efektu (dobrá, ne moc originální, ale zapůsobil), obecenstvo nadšeně aplauduje a všechno najednou vypadá o tolik přirozeněji, velká ale tím jen na chvíli odsunul na vedlejší kolej.

Kdybych měl upřímně popsat pocity z poslechu devíti-písňového alba Davida Forda - Songs For The Road, nemohu se ubránit spousty srovnání v nichž je nosná tatáž myšlenka, tedy že tohle už jsem někde slyšel. Pokud se podrobněji zajímáte o nějaký žánr je jasné, že se Vám v hlavě mohou podobné rovnice honit více než je zdrávo, u Davida Forda jde ale o cosi trochu jiného. Jeho hlas, ať už intonuje a snaží se svou barvou pohrávat si s našim podvědomím jakkoliv precizně, vyhlíží jako něco až moc dokonalého. Vše je vlastně vybroušené, uhlazené, písně mají velkolepé refrény, silné motivy, přemýšlivé texty. Na druhou stranu spousta ostatních indícií Vás přesvědčuje, že jde o ležérní umělecký počin a vůbec ne o kýč, kalkul, přízemní pozérství. Mé podvědomí však říká důrazné ne. Doopravdy jsem se při opakovaných posleších snažil soustředěně této hudbě porozumět a pohlížet na ni jako na něco zcela prostého, upřímného...ryzího chcete-li. Nepovedlo se a vina bude možná na mé straně.

Při poslechu si musím vždy vzpomenout na interprety jako David Gray a jeho tři léta staré Slow Motion. Krásně kousky hořké bonboniéry mi připadly jako zabalené v celofánu ze zlata a navrch převázané diamantovou stužkou. Některé jsem měl doopravdy rád a vychutnával jsem si je dost často i přes neustálou nepříjemnou dochuť na patře. Marně jsem dlouho pátral, která přísada vzbuzuje to nepřijemné nechutenství a čím víc jsem později poznával i jinou hudbu tohoto žánru, tím více mizelo Slow Motion z mojí paměti, ať už se tvářilo jakkoliv lákavě. Až debut Davida Forda mi naplno připomněl těch pár nezodpovězených otázek a věřte, že odpovědi ze mě nevymámíte ani dnes.
Jediné co vím je, že na albu Songs For The Road Vás čeká příjemný poslech promyšlených písní hrajících na určitě struny hudebního vnímání, se skvělou produkcí a charismatickým zpěvákem. Nic víc. Věřím ovšem, že některým tato konstelace bude k domácí pohodě stačit a možná na CD objeví i něco víc, či nějakou novou srdeční záležitost. Mě se to i přes velkou námahu nepovedlo.

Cením si na: 60%

David Ford - Songs For The Road

1 Go to Hell 3:30
2 Decimate 3:25
3 I'm Alright Now 4:39
4 Song for the Road 4:45
5 Train 4:04
6 St Peter 4:56
7 Nobody Tells Me What to Do 3:04
8 Requiem 4:44
9 ... And So You Fell 4:08

Top #5 roku 2007

James Harries - Days Like These

Třetí oficiální desce Jamese Harriese Days Like These, natočené v Americe s plhodnotnou kapelou (basa Jon Evans od Tori Amos!), vlastně ani není co vytknout. Pod kůži se mi dostávala hodně dlouhou dobu a snad i proto ji můžu po desítkách poslechů plnohodnotně ocenit jako nejlepší písničkářské album tohoto roku. Deska oplívá všemi náladami od smutných balad až po rockový nářez a nám následně nezbývá než přemýšlet, odkudpak se v Jamesu Harriesovi berou takové melodické nápady a především skvělý hlas, excelující např. v mé nejoblíbenější Picture Perfect. Pokud si člověk vysvětlí fakt, že původem anglický zpěvák nejen koncertuje, ale i přímo bydlí v naší republice (Olomoucký koncert mi utekl o dva dny), jako bonus navíc, může už jen slastně zavzdychat hudebním blahem.

Feist - The Reminder

Své hudební dojmy z taktéž třetí desky kanaďanky Lesli Feist jsem shrnul už např. ZDE. Od této desky, více méně zklamán nijakostí předchozích dvou alb, jsem si nic velkého nesliboval a o to větší pak bylo mé nadšení z toho, jakým způsobem se na potřetí tato křehká zpěvačka vypořádala se stínem předchozích nemastných - neslaných menu svých pocitů a podařilo se jí tak vykouzlit The Reminder.

The Reminder je poctivá deska, malovaná pastelovými barvami za chladného letního večera s co největší upřímností, jak jinak, než od srdce.

Statelles - Stateless

Říkal jsem o nich jednomu kamarádovi snad třikrát: "Melodická krása raných, akusticky krásných a tehdy ještě neopotřebovaných Coldplay jako na úžasném Parachutes, křížená s extaktickou bolestí Thoma Yorka a jeho Radiohead."
Výsledek? Mrazivá deska kapely Stateless/milion a jedna sněhová vločka lepící vám víčka/sněhová bouře plnící Vaše uši/tichá zimní krajina v celé své bolestivé kráse.

A co na tom, že deska vyšla v teplém babím létě?

St. Vincent - Marry Me

První album jednoho z back-vokálů písničkářského fenoménu (a jednoho z mých největších favoritů) Sufjana Stevense, nemohlo zůstat ležet ladem jen tak bez povšimnutí. Teď mohu Sufanjovi děkovat nejen za jeho výbornou hudbu, ale i za přivedení k této mladé zpěvačce, mísící ve svém podání nejen folkovu krásu, ale i téměř psychadelicky (zdůrazňuji téměř) vyhlížející obrazy její mysli na území indie zvuku. Několik prvních poslechů mě upřímně obestírala hrůza, že Annie Clark (mimo jiné The Polyphonic Spree) se až moc zhlédla v inovativních postupech, použitých na přelomovém Illionis právě Sufjanem Stevensem, nakonec jsem jí to ale všechno tak nějak odpustil a posléze dokonce překvapeně zjistil, že se sice vydává podobným směrem, ale zvolila zcela odlišnou a taktéž nemálo oslnivou cestu. Nezbývá než držet palce i nadále.

Pop Levi - The Return To Form Black Maqick Party

"A tohle se ti fakt líbí?". Je pravdou, že živelné CD bývalého baskytaristy Ladytron je na první pohled, postavené do roviny s mým hudebním vkusem, až trochu moc ujeté. Podíváte-li se ovšem pod pokličku téhle placce trochu více, najdete především všechny odstíny černé, naplácané na plátno tím nejbarevnějším způsobem, najdete vtipnou a úžasně hitovou záležitost, která Vás zaručeně probere z běžné životní letargie a ještě Vám zbyde dostatek času spokojeně zatleskat. Debut Popa Leviho čerpá svůj rozmanitý potenciál ze všech možných hudebních proudů a dokáže z nich jako málokdo zformulovat really cool záležitost.

A co je nejdůležitější: Toto CD neobsahuje žádný kýč a proto zbývá jen a jen syrová zábava.

Dále potěšilo např.:
Kate Nash - Made of The Bricks, Tara Fuki - Auris, Lopsided - Lopsided, OST - Once, José Gonzáles - In Our Nature, Radiohead - In Rainbows atd.

Zklamání roku:
Athlete - Beyond The Neighbourhood, Architecture In Helsinki - Places Like This, Josh Ritter - The Historical Conquests Of Josh Ritter, Josh Rouse - Country Mouse, City House a spousta dalších, na které už jsem raději zapomněl já, i moje last.fm

Lopsided - Neučesané lo-fi z Prahy

S pozicí písničkářů nekopírujících dogmata našich předních folkařů je to v našich končinách odjakživa dost zlé. Do dnes si pamatuju reakci lidí na vcelku obstojné vystoupení kamaráda, který nejen že si dovolil zpívat anglicky, ale dokonce to vůbec nebylo "něco jako" Honza Nedvěd. Jen sám s kytarou, nezvyklé frázování, hrozná intonace, ošklivá kytara a absence darling, love, I Miss You v textu se mu staly osudnými. Vítr se ale pomalu začíná obracet novým směrem, který díky bohu nebere sílu z plachet např. Karlu Plíhalovi, Vlastu Redlovi, nebo Hop Tropům a nechá si něco i pro projekty jakými jsou třeba Bratři Orffové, Longital, nebo Folk3Mail. Pomalu tak vlivem spousty proudění vzniká živná půda i pro nový pohled na v našich končinách zvláště chápané slovo písničkář (pro někoho s přídomkem alternativní).

Jednou z takových prvních vlašťovek domácí scény se pro mne osobně před 2-3 roky stal Václav Havelka aka Selfbrush, který na svém vlastním labelu Absent Hour vydal své debutové, a dle mě i přes všechny zřejmé nedostatky dosti podařené, album Ghost of Handsake. Od této události uběhlo již dost času, Selfbrush vydal další desku, vystřídal spoluhráče, založil kapelu a co je důležité, dal ve svém nezávislém labelu možnost i dalším projektům a o jednom z nich má být dnes řeč především. Pokud alespoň trochu sledujete dění na této scéně, k Vašim uším se už toto jméno zajisté různými kanály dostalo (já jsem alespoň jakýsi zvýšený ruch zaznamenal). Jde o věkem mladičkého písničkáře s elektrickou kytarou a jeho debut nazvaný jednoduše po jménu svého stvořitele - Lopsided.

Přiznám se nepatřím k těm, kteří by si placku, dodávanou v originálním ručně dělaném obalu, rovnou zakoupil, ale využil jsem možnosti stažení z oficiálních stránek hudebníka a v klidu domova a také velkou zvědavostí, jsem si album rozpakoval na pevný disk svého počítače a rovnou i na ten mp3 přehrávač. Hned úvodní (to be) dissapointed s klávesovými bicími, primitivním kytarovým riffem a cyklickou linkou zpěvu dissapointed.. v pozadí, která se přelévá z levého kanálu sluchátek do pravého, dává tušit, že tohle by mohla být jakási oslava tzv. homemadingu. Máš chuť hrát, zpívat, natočit, pustit to do světa? Dnes už stačí vlastnit i starší mašinku s nainstalovaným softwarem na nahrávání a pokud se schováváte za nálepku lo-fi, vaše základní deska ani nemusí být osazená nijak výkonou zvukovou kartou, ta integrovaná Vašim potřebám zcela vystačí. Ale zpět k hudbě. Již z úvodní skladby jasně vyplívá, že Lopsided nevlastní nikterak vyškolený hlas, na klávesy, harmoniku, nebo flétny, které na 9 písňovém albu také zazní, také určitě nevlastní diplom z umělecké školy a jeho kytarové riffy dokáže přehrát i trochu pokročilejší kytarista. Říkáte si, proč si něčím takovým zazdívat hlavu, proč si něco takového vůbec pouštět? Tenhle mladíček prostě má své osobní kouzlo a je těžké říct, včem se jeho naturální přirozenost liší od pózérství, či prosté absence sebemenšího uměleckého nadání hraničícího snad až s diletanstvím, nad kterým by jste u jiných prostě jen s úsměvem zakroutili nevěřícně hlavou. I další písně se řídí jednoduchým motivem kytary a zpěvové linky, nutno přiznat, že barva hlasu zpěváka na mě má uklidňující účinky a je pro sluch velmi příjemná. Navzdory tomu je ale každá píseň svým vlastním specifickým ostrovem souostroví Lopsided, ovšem s dobře vyřešenou infrastrukturou. Osobně mám nejraději interlude-canned beans, rozlévající se po dvou minutách nenásilného intermezza zpětných vazeb do regulérní písňové formy, provedené absolutně odzbrojující naléhavostí. Velmi mě baví také např. for Katie s flétnovou mezihrou, působící na mě odevzdaným, chcete-li flegmatickým dojmem.

V kontextu velikosti a komplikované promyšlenosti některých podobných písničkářů může tento debut možná na některé promlouvat až komickým dojmem. Pokud ale máte chuť doopravdy otevřít oči a hodnotící metr trochu jiným způsobem, či se nechat pokusit omámit dřevním minimalismem, zabaleným v mladickém hávu jakési naivity a zapálení pro věc ve stylu lo-fi, rozhodně neváhejte a dejte jménu Lopsided šanci. Můžu Vám zaručit, že si ji určitě zaslouží

Cením si na: 75%

Official web

Into The Wild - V půli cesty

To že některý muzikant napíše nějakou tu píseň k některému filmu, není na hudební scéně zase tak neobvyklým jevem. Nic zvláštního se neděje ani ve chvíli, kdy je na soundtracku písní od našeho umělce po víceru, kdy se z písní stane základ pro pozdější sólovou desku, či že se dokonce takové album za zcela rovnoprávnou sólovku považovat dá. Něco podobného se teď odehrálo okolo filmu Into The Wild a tím bardem s kytarou není nikdo jiný, než leader legendárních Pearl Jam Eddie Vedder. To že tato rocková ikona umí napsat silnou píseň řízlou písničkářštvím, ať už s/či bez své domovské kapely nám s rozličnými výsledky ukazuje již drahno let a taková The Man Of The Hour ke skvělému filmu Big Fish je jednou z krásných Vedderových vlašťovek.

Je jasné, že při poslechu alba se srovnávání s tvorbou Pearl Jam někde potichounku, v koutku naší hudební duše, neubráníme. Eddie Vedder totiž skládá, intonuje a sálá svou hudební energii již spoustu let svým vlastním nezaměnitelným způsobem (pro někoho zatracovaným, pro někoho opěvovaným...já mu na chuť přišel) a ve většině případů tak činí a činil se svou kapelou... o tak výrazném one man projektu tedy vlastně můžeme mluvit úplně poprvé.

Úvodní Seeting Forth Vás proto napoprvé možná může trochu vylekat, protože nejen celkovou stavbou písně, ale i např. aranžemi naprosto jasně kopíruje zaběhlé linky Pearl Jam. V následující No Ceiling se nám už ale Vedder představuje v pozici osamoceného písničkáře, doprovázený tentokrát banjem a co je důležité, celkový zvuk písně nám jasně naznačuje, že jsme již trochu jinde, než na další řadovce Vedderovy domovské kapely.

Víceméně sólové kousky, které podobně jako No Ceiling boří zaběhnuté uličky Vedderov hudební magie, jsou na albu v převaze a jsou to právě ty písně, které mě nejvíce zaujali a které mě nutí považovat desku za něco vyjmečného. Ať už jde o intimní Long Nights, krásnou (i když převzatou od Jerryho Hannana) Society, či závěrečnou Guaranteed s falešným koncem. Zde frontman Pearl Jam ukazuje, že i bez kapely v zádech umí vypotit chytlavý příběh a tato pozice mu dokonale sluší, nezbývá než zatleskat.
Druhou skupinou jsou jakási intermezza namačkána v druhé polovíně alba, přinášející nám pocitové vjemy pouze svým nástrojovým obsazením. Nijak nezaujmou, ale také neuškodí. Své místo na desce z pohledu soundtracku totiž mají. Slouží k jemnému dokreslení atmosféry filmu, pro který byly napsány. Ve chvíli kdy posluchač zhlédne film, připomene si s jejich pomocí určitou scénu a pocity, jež mají vyvolat.
Třetí a poslední skupinou jsou pak říznější kousky alá Pearl Jam, které mi na CD doslova vadí svým potencionálem zbořit snahu o odtrhnutí desky od srovnávaní s touto kapelou a při zpětném pohledu absolutně sráží celkový koncept a hodnocení alba. Jako poslední hřebík do rakve působí fakt, že vlastně ani nejde o nějak zvlášť výrazné, či zajímavé písně, které by na EP s kapelou působili spíš jako nepatřičná vata.

Pokud jste četli celou recenzi doopravdy pozorně, je jasné, že Into The Wild, hodnocené jako sólová deska, se nestane žádným albem roku, a Eddie Vedder s ním díru do světa rozhodně neudělá. Album zůstalo bohužel stát někde mezi rozpačitým dojmem z Pearl Jam a Vedderem samotným, jež by takto ale zasloužil pochvalu. Jak bude album působit jako soundtrack se dozvíme až ve chvíli, kdy film konečně přijde i do našich kin. Nezbývá než věřit že lépe.

Hodnocení: 65%

Co si myslím o blogování

V několika slovech považuji blogování za ztrátu času. Vždycky jsem ale chtěl psát o hudbě (snažím se psát např. na některých víceméně neznámých hudebních serverech) a proto jsem si s dovednosti sobě vlastní napsal, tím málem co z oblasti tvorby dynamických webových aplikací umím, hudební portál. Byl jsem plný elánu do nové práce a budování nového hráče na poli psaní o u nás alternativnějších hudebních žánrech. Měl jsem sestavenou redakci, jmenovaného šéfredaktora a web jsem dokončil se spoustou funkcí pouze s týdenním zpožděním. Vše vypadalo nadějně, pomalu jsem vychytával všechny možné a nemožné bugy…
A nakonec jsem skončil u blogu. Proč? Došel jsem k názoru, že psát sám hudební server nemá z hlediska návštěvnosti moc velkou budoucnost. Při hledání nových redaktorů jsem zkoušel všechno. Po dlouhodobé nečinnosti staré redakce jsem kontaktoval kamarády, psal inzeráty na last.fm, písmáku, newmusic fóru a nevím kde ještě. Vždycky se někdo ozval, ale tím naše komunikace skončila. Tak nevím kde je chyba...

ale uvědomuji si, že tímto zbabělým krokem svým způsobem už i ve mně...

Iron & Wine - The Sheperd's Dog

U legendárního seatlleského labelu SubPop se před bezmála 18-19 lety daly do pohybu velké věci. Pod jejími křídly se tehdy mihly takové pilíře hudební historie jako Soundgarden, Sonic Youth, Melvins, Earth, nebo třeba Nirvana. Pokud si myslíte že je tohle vydavatelství dávno a navždy v propadlišti dějin, někde po cestě jste hodně zle odbočili. SubPop má ve stáji i dnes velice silná jména a některá mu dokonce přináši tučné zisky. Pro názornost jmenujme indie bandu The Shins, dále Band of Horses, Rogue Wawe, nebo písničkáře s vizáží motorkáře kříženého se Santa Clausem Sama Beama aka Iron and Wine. A o jeho nové, v pořadí třetí, řadovce The Shepherd's dog bude dnes řeč.

Již od prvního okamžiku je jasné s kým máte tu čest. Iron and Wine se svým nezaměnitelným hebkým hláskem (pro někoho snad i zjevem) a poklidnou náladou písní, je dle mého názoru na hudební scéně naprostým originálem. Již úvodní tóny úvodní Pagan Angel And A Borrowed Car zcela jasně nastavují celou náladu alba a ukazují zpěváka v postoji pro něho tolik typickém, což jsou především sladkobolné písničky plynoucí v poklidném tempu vod řeky Colorado, které doprovází starý známý způsob vybrnkávání melodií na kytaru, zasněný zpěv a klasická paleta doprovodných nástrojů. Máte pocit, že jsem v poslední větě použil až moc synonym slova typický? I pokud to Vašemu zraku uniklo, můžete se vsadit, že u poslechu tohoto alba Vám budou podobné věci vyvstávat na myslí více než je zdrávo.

Ne že by bylo špatné dělat to co děláme podobně jako předtím, zvlášť když máme cit pro napsání silného motivu, který u tohoto projektu nikdy nechyběl a pokud jsme svým způsobem originální postavou, jinak často bolestně naklonovaného hudebního odvětví singer/songwriter...ale v současné záplavě podobné hudby už mohou být sluchové pohárky přemlsaných fanoušků mírně otupělé. Z jakési zamlžené letargie při poslechu tohoto alba Vás může vytrhnout skvělá Carousel s zefektovaným hlasem, Ressurrection Fern... a našlo by se takových vlašťovek více, ale troufám si tvrdit, že běžnému posluchači se může zdát tento poslední počin, s dlouhými tóny mexických kytar, se zamlženým riffem hlavní kytary a především se samotným hlasem hlavního vokálu, který zpívá jakoby za oponou, trochu uspávající.

Ale možná že tohle Váš případ není a dáte této řadovce šanci...za dvacátým rohem na Vás pak bude čekat odměna v podobě výborné produkce, promyšlených kompozicí, backvokálů a úžasného citu pro píseň...ale třeba taky ne.

Cením si na: 75%

Official web