Rachael Yamagata, Joe Purdy, Anäis Mitchel, Miracle Fortress

Rachael Yamagata - Elephants...Teeth Sinking Into Heart [2008]

4 roky si museli fanoušci této hnědovlaské krásky s úžasným hlasem počkat na nástupce výborné desky "Happenstance" [2004]. Pro mne to bylo čekání pouze 8 měsíční, přesto velmi netrpělivé. Její zastřený hlas mezitím zazněl na desce Bright Eyes, spolupracovala s Jasonem Mrazem, či Rayem Lamontagnem (který si s ní na oplátku zazpívá v písni Duet)...a právě v těchto dnech se konečně na světlo dostala i její deska druhá: "Elephants" (dá se sehnat i ve speciální 4track bonusové edici s přídomkem: "...Teeth Sinking Into Heart"). Rachael na ní opět sází na melancholicky zabarvené melodie a oproti své předchůdkyni mi přijde o dost klidnější, zadumanější a svým způsobem i přemýšlivější...a samozřejmě krásná. Potvrdila, že ji považuji za jednu z nejtalentovanějších písničkářek současnosti po právu.

Elephants

Joe Purdy - You Can Tell Georgia [2007]

Zajíma ještě někoho krom mě, s kým vším spolupracují a hrají muzikanti, kteří se pomalu dostávají do mých žebříčků na last.fm? Mě ano, možná je to trochu úchylka, ale dokáže mě spolehlivě dostat k mnoha dalším výborným hudebníkům, kteří mě pak mohou dostat....chápete? Tak třeba Joe Purdy. Sympatický američan, s originálním hlasem a skvělými non-patetic písněmi, s folkrockovými aranžemi. Už jen to, že jel turné s mým oblíbencem Tom McRaem na něj zaměřilo můj hledáček. Zkoukl jsem pár videí na youtube a už se od něj nemůžu odtrhnout. Jak to máte Vy?

Can't Get It Right Today - Live

Anäis Mitchel - The Brightness [2007]

Jiné jméno, podobný příběh. Dvě minuty po té, co jsem zjistil, že tahle dáma s křehkým hlasem předskakovala na evropském turné mojí srdeční záležitosti Bonovi Iverovi, začali na můj harddisk téct pakety s její třetí deskou The Brightness. Kolik muzikantů Vás dokáže svými vrstvenými vokály dovést v přecpané ostravské tramvaji k slzám? Mě v posledních dvou týdnech právě tato američanka. Téměř každou písní, z níž tryská melancholie a naděje ruku v ruce s krásnými melodiemi a skvělým hlasem. V mnohém mi připomíná Dianu Cluck, v mnohém svébytný originál. Údajně jedna z největších nadějí singer/songwriter scény. Já tomu věřím.

Namesake - live
You Fonder Heart

Miracle Fortress - Five Roses [2007]

Abychom dnes nezůstali jen u písničkářů, jako své poslední doporučení přidám kanadskou indie "kapelu", koketující se shoegaze a postrockem, Miracle Fortress a jejich debut z roku 2007: "Five Roses". Mluvit v množném čísle se však o tomto projektu dá pouze při živém hraní. Za všemi těmi zvuky, ruchy a perfektními vokály totiž stojí jeden jediný muž, Graham Van Pelt. Rodák z Montrealu, který si dělá věci tak trochu po svém. Deska je totiž živá, plná překvapení a nudit se při ni jednoduše nedá.

Maybe Lately

William Fitzsimmons a kopec hudební magie

Řekněme, že tak jednou až dvakrát do roka se mi stane, že objevím někoho, kdo splňuje nejen všechny mé vnitřní požadavky na muzikanta, který mě oslovuje, ale přidá i něco navíc. V čem tkví ta pravá magie hudby, kterou si s chutí pustím i po tisícáté nevím, snad je to v upřímnosti výpovědi a samozřejmě v jakýsich interních sympatiích. Loni se mi to stalo pouze jednou a to právě v době, kdy jsem naříkal nad tím, že už nepotkám nikoho, kdo by mě svou hudbou ne položil, ale odhodil na zadek, že už nikdo takový není a nebude. A právě v té době se zjevil američan Justin Vermont aka Bon Iver a popravdě, žiji z něho ještě dnes. Po devíti měsících a asi stovce nových objevů, však jeden zase začal nenápadně vystrkovat růžky (opomenu-li skromného bruntálského hasiče, který nám u ohně nedávno jen tak mimochodem předvedl, jak se dá také vnímat hudba, ale k němu se ještě určitě dostaneme). A opět se ukazuje, že v jakési jednoduchosti může být také síla. Větší než v kupě producentů, reklamy, předvídatelných neosobních textů, elektronických mašinek, obrovské show, či trapných převleků a klipů s prsatými kočkami a idiotskou zápletkou. Že to funguje i v čepce a košili, na níž jste měli ještě předevčírem flek od oběda. Jen je potřeba poslouchat a to pečlivě...nejen ušima....
Zpívat "nahlas" se dá totiž i potichu.

When You Were Young
Passion Play

Bratři Orffové - Synagoga Krnov (19.9.2008)

Už je to snad přes dva roky od chvíle, kdy jsem si přečetl vysoce kladně hodnocenou recenzi na debut jakési krnovské folkotronikové partičky. Dobrá deska kapely ze sousedství? Folktronika? Post-Folk? Pche...nevěřícné kroutění hlavou ovšem vystřídal nefalšovaný úžas a zatímco se mi poetika Ivánka Gajdoše zarývala čím dál tím hlouběji pod kůži, mně se stále dařilo vynechávat všechny jejich koncerty v okolí. Až tedy teď, pro hudbu Orffů v příhodně sychravý pátek 19. září, jsem předčasně uzavřel své čajovnické pracoviště a vydal se o pár metrů jižněji do krnovské synagogy.

To co se dělo od osmé hodiny, kdy kapela spustila svůj set v nádherně nasvíceném prostoru židovského svatosvánku, s perfektně vyladěným zvukem a vyprodaným "hledištěm", však předčilo všechna má očekávání. Kapela hrála skvěle, do obecenstva pouštěla často velmi odlišně(=příjemně) naaranžované kousky ze svého debutu Bringriwingri a v synagoze se brzo vytvořila příjemná atmosféra. Hudba Orffů je od základů velmi klidná, zadumaná a často i silně melancholická, proto i hudebníci často při svých partech posedávali na jevišti, či se jen jemně, podobně jako diváci, pohupovali do rytmu. Vrcholy koncertu však paradoxně nepřišli tam, kde jsem je s nadšením očekával. Ano, známé písně byly skvělé a mně se opět potvrdila síla např. klavírem prostoupené "Nevypínám", v níž mi páteří pulzovalo téměř sibiřšké mrazení, či vtipně uvedené "Krnovské". Ivánek totiž vytáhl i řadu písní připravovaných na novou desku (kterou od tohoto koncertu budu velmi netrpělivě očekávat) a při některých obecenestvo jen zíralo úžasem. Orffové předvedli jak směs nových písní, zabalených vkusně do velmi temné elektroniky (alá poslední Portishead), při nichž mi naskakovala husí kůže a hudební srdce plesalo, tak i písničkářtější kousky...Ivánkovu sólovku "Do Hlavy" při níž bylo v tišších částech slyšet napjaté oddechování publika, nebo velmi intimní "Srůst" (odkaz na video pod článkem). Po hodině a půl pak Orffové přidali závěrečný "Pátek" a nám nezbylo, než společně s ostatními návštěvníky prodiskutovat, jak ta nová deska bude skělá. Bratři Orffové se ve svém domovském městě předvedli s velkou grácií a následující měsíce nezbývá než čekat.

Fotky od Jirky Libánského
Novinka - Srůst

Lisa Hannigan, Josh Rouse, Conon Oberst, The Verve, Okkervil River, The Mountain Goats

Nových desek vyšlo jako šlupek, takže je dost složité vůbec sledovat jejich přísun. To nejzajímavější z toho, co nám přinesli moji oblíbenci máte ve zkratce zde:

Lisa Hannigan - Sea Sew


Ten hluboký a průzračný hlas si musel zamilovat každý fanda irského barda Damiena Rice. Loňské smutné zprávy o opuštění postu hosta v Riceově kapele vystřídali nadějné vyhlídky na její vlastní desku. Čekání to bylo dlouhé, ale každopádně se vyplatilo. Nejde říct, že by Sea Sew bylo nějakou vyloženou bombou, v přehrávači by se ale určitě ztratit nemělo. Už pro ten zamilování-hodný hlas.


Josh Rouse - The Best Of The Rykodisc Years

Pro mě osobně jedna z písničkářských stálic. Poslední oficiální řadovka byla sice mírně o ničem, což ovšem mění pramálo na faktu, že tenhle chlapík napsal pěknou řádku skvělých skladeb. Ohlédnutí za posledními 15 lety jeho kariéry tomu je jasným důkazem.





Conon Oberst - Conon Oberst

HaHEHA..Vy neznáte Conona Obersta a to si mi doopravdy troufáte do očí tvrdit, že víte všechno o indie? Dobrá...myslím, že představovat je zcela zbytečné. Vůdčí postava kapely Bright Eyes, workoholický ploditel stovky písní s nezaměnitelně uplakaným hlasem vyplivl na povrch zemský další desku. Tentokrát sám, bez kapely, ale jak v tom najít nějaký podstatný rozdíl, je záhadou. Pokud jste o tomto písničkáři s darem od boha ještě neslyšeli, doporučuji poslechnout. Cokoliv. Pokud je Vám jeho jméno známé, berte to pouze jako malé echo.

a dále..?
The Verve - Fourth
Portishead vydali Third, Richard Ashcroft se znovu obnovenými The Verve zase Fourth, kde jasně dokazuje, že s Verve se musí dále počítat nejen z historických důvodu Bitter Sweet Symphony.

Okkervil River - The Stand Is
The Mountain Goats - Heretic Pride

36. týden - česká pětka: Dan Bárta, Bratři Ebenové, Furré, Midilidi, Robert Křesťan a Druhá Trává

Illustratosphere - Animage [2008]

Definovat můj vztah právě k tomuto projektu Dana Bárty se dá velice jednoduše. Jejich druhá deska Entropicture [2003] je pro mne v našich luzích a hájích jednou z těch nejzásadnějších (i její první, o 3 roky starší sestřička, se drží v těsném závěsu). Na Animage jsem se proto těšil snad až přes příliš a díkybohu, žádné zklamání se nekonalo. Přibylo jazzu a dalších vlivů, přesto se Bárta drží písničkového formátu a dovolí si takové věci, jako zakomponování krátkého, několika sekundového popového nápěvku, do složitější kompozice, který Vás na chvíli jakoby přeladí ze zadumaného poslechu na základní způsob vnímání hudby. Na Animage najdeme i prvky country, rocku, ale třeba i lehounkou popovou "Nejen Ian"...kéž by takové hrály i naše rádia. Animage by Vám určitě nemělo uniknout, protože kvalitativně nejen dorovnává, ale na některých místech i překonává své předchůdce a je další letošní skvělou českou deskou.

Zatím bohužel žádný klip, tudíž nabízím alespoň video z Retropicture - Innerview

Bratři Ebenové - Chlebíčky

Již počtvrté, tentokrát po poměrně malém časovém údobí, přichází Ebení trio (a hosté) se svými jemnými a hravými písněmi. Ano, tahle hudba byla odjakživa především o vypointovaných textech Marka Ebena a přijemných melodiích a civilním projevu. Inovace..? Kapela stále stojí tam, kde nás opustila s deskou Já na tom dělám, přibyli snad moderní témata. Ale poslouchá se to zase sakra dobře.

Tak opět starší - Já na tom dělám

Furré - B1 - B9 [2007]

Martin E. Kyšperský se probojoval na přední místa mého žebříčku na last.fm (a potažmo i do hudebních inspirací) nejen se svou skupinou Květy, ale zásluhou lobbujícího kamaráda i se svým kontrabasem v brněnské kapele Furré. I přesto, že M.E.K. už v kapele nehraje a hlavní postavou je především Marta Svobodová (Budoár Staré Dámy), nezanedbatelný vliv Kyšperského je znát i zde. Druhou možností je fakt, že brněnská alt-scéna je vzájemně natolik dobře a bytelně prorostlá, že by na svou hudbu (podobně jako třeba folkrotroniková scéna berlínská) mohly vydávat copyrighty. Netřeba popisovat. Pokud Vám jsou Květy, BSD, nebo třeba Čvachtaví Lachtaní pochuti, nelze sáhnout vedle. (deska se dá sehnat např. na ulož.to)

Midilidi - Čekání na robota [2007]

Petr Marek žije v přetechnizované době, obklopen elektronikou a informačními technologiemi (pravděpodobně)...na první pohled věcmi chladnými a bez citu. Společně se skupinou Midilidi Vás snad přesvědčí, že i v dnešní době se dají emoce a city vyjádřit pomocí elektroniky. Strojený/mechanický zvuk, či vystupování není u tohoto projektu nikterak samoúčelné. O to více Vás nutí přemýšlet co za tím vším vlastně stojí. Samo od sebe to u Midili doopravdy nepůjde.

Bujón

Robert Křesťan & Druhá Tráva - Dylanovky

Méně známé a snad i o to krásnější písně si vybral Robert Křesťan z repertoáru Boba Dylana, pro svou další studiovku s Druhou Trávou. Písně si překládal sám a jsou klasicky výrazně textově nadprůměrně (žádná vata). Po hudební stránce je všechno také jak má být. Druhá Tráva samotná mě nesčetněkrát přesvědčila, jak se může dělat líbivý mix bluegrassu (který mi je jinak bytostně cizí), folku a rocku. Robert Křesťan má navíc výhodu ve svém zastřeném a zároveň upřímném projevu, který dodává aranžím tu pravou barvu. Výsledkem je výtečná deska, nominována po právem na žánrové anděly. S poklonou k výběru hostů se však pojí i jedna má výtka v podobě Honzy Vyčítala, jehož mizerně přeložený a nazpívaný příspěvek do alba naprosto nabourává pocit z desky. Díky bohu se dá z playlistu vyškrnout.

Čím dál tíž se dejchá - live
Seňor
a starší Na španělských schodech

Dan Bárta & Illustratosphere - Rýmařov (6.9.2008)

Ačkoliv nejsem lesník, myslivec, ba ani dřevorubec, vystoupení Dana Bárty a jeho kapely v rámci turné k nové desce Animage, na rýmařovských dřevařských slavnostech (a zadarmo) jsem si nemohl nechat ujít. Dan i s kapelou nastoupil deset minutek po avizovaném začátku setu a již po chvíli rozplynul mé obavy z playlistu kapely (rozuměj, za peníze, kdesi na konci světa, před převážně nefanoušky). Nejenže vytáhl většinu mých oblíbených písní z Animage, ať už skvělého "Vlčaka", či "Ozvěny Kantát" a dostalo se i na mé oblíbené "Planetám", nebo "Za Poryvů" z druhé desky Entropicture. Illustrotatosphera se nenechala strhnout k nějaké živé zkoušce, či jamovaní s kamarády před rýmařovským publikem a předvedla skvělý výkon...ono, mluvit o hudební stránce pak nemá u kapely takovéhoto formátu snad ani smysl. Téměř hodinu a půl dlouhé vystoupení (včetně přídavkové "I Feel Good") mě jen přesvědčilo k návštěvě klubového koncertu, kde se krom skvělé porce hudby setkám i s příjemnějším neřídnoucím publikem a ubude ohlasů typu: "Co to tam zpívá..? On zapomněl text nebo co?" :D

P.S. Díky patří řidičům, softy_am za fotografie a PŘEDEVŠÍM neznámému dobrodinci za to, že vrátil mou ztracenou peněženku i s šestácti stovkami. Dobří lidé stále žijí.

27. týden - Zahrada 2008

Celý týden strávený na festivalu Zahrada poměrně znemožnil poslech jakékoliv jiné hudby. Krom osvědčených jmen, které především v bouřko-megafonovém(na tom videu je to druhé vysoké světlo náš kamarád :D) vystoupení Vlasty Redla a jeho budíčku ve stanu zvukaře (který jsem spící hlídal) o půl páté přinesli spoustu hudebních zážitků a salvy pocitů, se na Zahradě uskutečnila i soutěž povětšinou mladých kapel o Krtečky a samozřejmě vystoupení zatím málo známých jmen.

Jiří Smrž

Jméno utkvělé v paměti (až doma jsem si zjistil, že si ho pamatuji jako vítěze žánrového Anděla), jež vyplavalo nečekaně na povrch a s nemalým očekáváním mě donutilo navštívit krásný recitál na scéně Zámek. Nadupaný sál nadšeně několikrát aplaudoval syrovému vystoupení tohoto nezávislého písničkáře, mísícího ve své upřímné tvorbě boj se svým já, ale především boj s každodenními absurditami dnešní společnosti. Z úžasných básnických obrazů mi běhal téměř neustále mráz po zádech, stejně jako z procítěného a vydřeného projevu. Zcela neoddiskutovatelně největší zážitek na festivalu.

Můžu to říct jinak

Hořký kafe

Jazz-folkové duo v mnohém mně připomínající slavné -123min. Jen jejich hudba je o poznání komornější, tišší, zamyšlenější a samozřejmě zpívaná v našem rodném jazyce. Lubovou kytaru tu doprovází táhlé tóny bezpražcové basy a především krásné melodie a velmi silné texty. Občas do ní nenápadně vtrhne bluesové sólíčko, které jen podrthne energií písní, schovanou pod povrchem. Druhé místo za písničkáře v Krtkovi. Škoda jen, že jsem Hořký kafe zaslechl vždy jen na hlavní scéně a propásl jsem recitál, kde by jejich písně podané v intimnějším prostředí vyzněli snad ještě lépe.

Jananas

Nebudu si nalhávat, že první co mě zaujalo na pražsko-krnovksém triu Jananas nebyla Jana Infeldová, známá údajně z Rodinných Pout :)HaHeh. Jenže ono to tak doopravdy je. Hlavní autorku textů, obdařenou výborným hlasem a výrazem, skvěle doplňuje občas funky, občas jazz, občas folková kytara a skvělá basová linka. Na první pohled zpívají Jananas tak trochu o ničem (v tvorbě převládají vtipné texty), ale opak je pravdou. Příběhy mají vždy chytrou pointu a pro úplný obraz doporučuji pustit si Zapatama z jejich myspace, nebo počíst pár informací na bandzone profilu...velmi silný objev. (5 místo v Krtkovi)

Jakési video

Létající rabín

Létající Rabín, to jsou vítězové Krtečka 2006 a vyjmečně souhlasím že oprávněným. Rabíni hrají pro mě do minulého týdne neznámý styl klezmer, který je směsicí především židovských písní, v nichž je ovšem ukryta neskutečná energie. Získali si nás již po prvním recitálu na scéně Zámečku, kde jako jediní s Jananasem přidávali dvě písně. Kapelu táhne v první řadě výborný klarinetista Vojtěch Pospíšil aka Ira Lewinski a charizmatický houslista Vojtěch Peštuka aka Gimpl Fleischmann, který nás ovšem spíše než hudebním uměním uzemnil svými prupovídkami mezi písněmi (na housle vlastně nic nepředvedl). Kapela je skvěle secvičená, troufám si tvrdit že na profesiální úrovní, do hudby se umí úžasně položit, hýbat a ví jak převzaté písně správně vzít a interpretovat. Kdo nevíte co s časem 1.10., Rabíni Vás určitě potěší v Olomouckém U-Klubu.

I.C.Q.

Dobrá, název trochu hloupý, ale budiž. V případě této kapelky se konečně dostalo na právoplatného zástupce české folkové písničky. I.C.Q. jsem zaslechli dvakrát v unplugged verzi. Jednou při snídani na Open Scéně a po druhé na nádvoří zámku, kde koncertovali jen tak pro radost mimo jakýkoliv program. Zaujali nás svým lidským a upřímným projevem, měl jsem z nich přirozený a téměř naturální pocit. Ať už mi je spousta českých folkových veličin a začínajících umělců jakkoliv protivná, právě tato kapela nespadla do žádných trapných klišé, ani slepě nekopíruje své slavnější kolegy. Přesto je to příjemný český folk.

Vrať se nám Slunce

A co dále..?

Tabásková partyja - příjemný popík, s pěknými klávesami, hodně řižnutý jazzem, nebo i bossanovou

Zhasni - druhá čistě folková kapela

Šantré