Úroda roku.

1. Bon Iver - For Emma, Forever Ago



Mrazivý vítr Visconsinu se sice ve skutečnosti rozevlál již v listopadu loňského roku, regulárního vydání desky For Emma, Forever Ago se Bon Iver dočkal až v roce letošním. A už přijetí a šuškanda ohledně jeho samizdatového vydání stála za to. Kladné recenze po oficiálním vydání na sebe pak nenechali dlouho čekat, a tak se Bon Iver (Justin Vermon) může těšit ze zájmu publika po celém světě a třeba i osmé příčce z Top Albums na last.fm. Pro mne jasná a vysoko, vysoko nad ostatními deskami jasná Událost roku v hudbě. 100% a pusa k tomu.

Skinny Love
Blood Bank (new song)

2. Illustratospehere - Animage



Třetí desky bývají katem spousty skvělých kapel. Tohle ovšem neplatí pro Dana Bártu. Letošní skvělou českou úrodu podtrhuje životní výkon Illustratosphery na placce Animage. Je to jazz, je to moderní pop, jsou to úžasné texty, bezchybní hudebníci, krásné melodie a neskutečná energie. Pokud bude Dan Bárta během svého před-jarního turné hrát ve Vašem okolí, neváhejte! Vyjmečná událost v našich končinách.

Nejen Ian

3. Květy - Střela zastavená v jantaru



A do třetice opět češi, respektive Brňáné z alt-folkové formace Květy. Je pravdou, že mám k tvorbě MEKa (jak se Martin Evžen Kyšperský s radostí podepisuje) slabost, podlamuje mi kolena, vhání slzy do očí a budí k životu kanálky hudebních slin. Textové orgie mi roztáčí hlavu a to se ještě letos vytáhl z Martou Svobodovou z Budoáru Staré Dámy s projektem Furré. Jedna z desek roku, perfektní počin, který neomrzí.

Listí Podzimní

A dále?

The Notwist - The Devil, You + Me
OTK - Okolo
Please The Trees - Lion Prayer
Anäis Mitchel - The Brightness
Portishead - Third
Elbow - The Seldom Seen Kid
Loney, Dear - Loney, Noir
Furré - B1 - B9
Sigur Rós - Með suð í eyrum við spilum endalaust
Horse Featers - House With No Name
Rachael Yamagata - Happenstance
Niceland - Little Black Book
Fleet Foxes - Fleet Foxes
Miracle Fortres - Four Roses
Ingrid Michaelson - Girsl and Boys
Bonnie "Prince" Billy - Lie Down in the Light
Sun Kill Moon - April
Druhá Tráva - Dylanovky
William Fitzimons, Joe Purdy, Tatabojs a tuny dalších...

Zklamání roku:
Lisa Hannigan, Coldplay, Oh Montreal, Tomáš Klus a co já vím?

Důležitá je přeci hudba...Niceland - Little Black Book

O tom, jak to doopravdy je mezi mnou a NiceLandem se můžete dočíst v recenzi na serveru galaxie.name. Vztah je to komplikovaný a proto důležité ponaučení na závěr: "Doopravdy jde především o hudbu a dar skládat tenhle klučina má, ať už si vypadá jak chce."

Nurykabe - Knytt Stories

Loni na podzim jsem si po recenzi na www.root.cz stáhl francouzskou free skákačku Knytt Stories. Kdo v počítačovém pravěku propařil pár hodin s instalatérem Mariem, šmouloidním ježkem Sonicem, nebo zajícem Jazzem, ví, že může jít o dobrou zábavu. Recenze navíc slibovala originální grafiku + výborný soundtrack. Recenzent nelhal, protože jsem při záchraně plyšového zajíčka dlouhovlasé/ho Knytta strávil dost času a hra mi přirostla k srdci. Příjemným bonusem pak byl hudební doprovod, který se měnil podle nálady mapy. Měl jsem své oblíbené, takže jsem často přeskakoval z prostředí do prostředí, jen abych si některé mohl poslechnout ještě jednou. Až minulý týden mě napadlo, že ke hře mohl vyjít soundtrack. Po krátkém hledání jsem zjistil, že za hudebním doprovodem stojí mutli-umělec, francouz Nurykabe (last.fm). A o jaký soundtrack jde? Dal by se popsat nejjednodušeji jako minimalistická elektronika. Krátké, ale výstižné, na poslech životem tepoucí skladbičky. Veselé, smutné...podkres prostředí, fungující však i samostatně. Takže máte dvě možnosti... já bych zvolil zahrát si hru. Perfektní, když za oknem padají trakaře.

Knytt Stories

Rachael Yamagata, Joe Purdy, Anäis Mitchel, Miracle Fortress

Rachael Yamagata - Elephants...Teeth Sinking Into Heart [2008]

4 roky si museli fanoušci této hnědovlaské krásky s úžasným hlasem počkat na nástupce výborné desky "Happenstance" [2004]. Pro mne to bylo čekání pouze 8 měsíční, přesto velmi netrpělivé. Její zastřený hlas mezitím zazněl na desce Bright Eyes, spolupracovala s Jasonem Mrazem, či Rayem Lamontagnem (který si s ní na oplátku zazpívá v písni Duet)...a právě v těchto dnech se konečně na světlo dostala i její deska druhá: "Elephants" (dá se sehnat i ve speciální 4track bonusové edici s přídomkem: "...Teeth Sinking Into Heart"). Rachael na ní opět sází na melancholicky zabarvené melodie a oproti své předchůdkyni mi přijde o dost klidnější, zadumanější a svým způsobem i přemýšlivější...a samozřejmě krásná. Potvrdila, že ji považuji za jednu z nejtalentovanějších písničkářek současnosti po právu.

Elephants

Joe Purdy - You Can Tell Georgia [2007]

Zajíma ještě někoho krom mě, s kým vším spolupracují a hrají muzikanti, kteří se pomalu dostávají do mých žebříčků na last.fm? Mě ano, možná je to trochu úchylka, ale dokáže mě spolehlivě dostat k mnoha dalším výborným hudebníkům, kteří mě pak mohou dostat....chápete? Tak třeba Joe Purdy. Sympatický američan, s originálním hlasem a skvělými non-patetic písněmi, s folkrockovými aranžemi. Už jen to, že jel turné s mým oblíbencem Tom McRaem na něj zaměřilo můj hledáček. Zkoukl jsem pár videí na youtube a už se od něj nemůžu odtrhnout. Jak to máte Vy?

Can't Get It Right Today - Live

Anäis Mitchel - The Brightness [2007]

Jiné jméno, podobný příběh. Dvě minuty po té, co jsem zjistil, že tahle dáma s křehkým hlasem předskakovala na evropském turné mojí srdeční záležitosti Bonovi Iverovi, začali na můj harddisk téct pakety s její třetí deskou The Brightness. Kolik muzikantů Vás dokáže svými vrstvenými vokály dovést v přecpané ostravské tramvaji k slzám? Mě v posledních dvou týdnech právě tato američanka. Téměř každou písní, z níž tryská melancholie a naděje ruku v ruce s krásnými melodiemi a skvělým hlasem. V mnohém mi připomíná Dianu Cluck, v mnohém svébytný originál. Údajně jedna z největších nadějí singer/songwriter scény. Já tomu věřím.

Namesake - live
You Fonder Heart

Miracle Fortress - Five Roses [2007]

Abychom dnes nezůstali jen u písničkářů, jako své poslední doporučení přidám kanadskou indie "kapelu", koketující se shoegaze a postrockem, Miracle Fortress a jejich debut z roku 2007: "Five Roses". Mluvit v množném čísle se však o tomto projektu dá pouze při živém hraní. Za všemi těmi zvuky, ruchy a perfektními vokály totiž stojí jeden jediný muž, Graham Van Pelt. Rodák z Montrealu, který si dělá věci tak trochu po svém. Deska je totiž živá, plná překvapení a nudit se při ni jednoduše nedá.

Maybe Lately

William Fitzsimmons a kopec hudební magie

Řekněme, že tak jednou až dvakrát do roka se mi stane, že objevím někoho, kdo splňuje nejen všechny mé vnitřní požadavky na muzikanta, který mě oslovuje, ale přidá i něco navíc. V čem tkví ta pravá magie hudby, kterou si s chutí pustím i po tisícáté nevím, snad je to v upřímnosti výpovědi a samozřejmě v jakýsich interních sympatiích. Loni se mi to stalo pouze jednou a to právě v době, kdy jsem naříkal nad tím, že už nepotkám nikoho, kdo by mě svou hudbou ne položil, ale odhodil na zadek, že už nikdo takový není a nebude. A právě v té době se zjevil američan Justin Vermont aka Bon Iver a popravdě, žiji z něho ještě dnes. Po devíti měsících a asi stovce nových objevů, však jeden zase začal nenápadně vystrkovat růžky (opomenu-li skromného bruntálského hasiče, který nám u ohně nedávno jen tak mimochodem předvedl, jak se dá také vnímat hudba, ale k němu se ještě určitě dostaneme). A opět se ukazuje, že v jakési jednoduchosti může být také síla. Větší než v kupě producentů, reklamy, předvídatelných neosobních textů, elektronických mašinek, obrovské show, či trapných převleků a klipů s prsatými kočkami a idiotskou zápletkou. Že to funguje i v čepce a košili, na níž jste měli ještě předevčírem flek od oběda. Jen je potřeba poslouchat a to pečlivě...nejen ušima....
Zpívat "nahlas" se dá totiž i potichu.

When You Were Young
Passion Play

Bratři Orffové - Synagoga Krnov (19.9.2008)

Už je to snad přes dva roky od chvíle, kdy jsem si přečetl vysoce kladně hodnocenou recenzi na debut jakési krnovské folkotronikové partičky. Dobrá deska kapely ze sousedství? Folktronika? Post-Folk? Pche...nevěřícné kroutění hlavou ovšem vystřídal nefalšovaný úžas a zatímco se mi poetika Ivánka Gajdoše zarývala čím dál tím hlouběji pod kůži, mně se stále dařilo vynechávat všechny jejich koncerty v okolí. Až tedy teď, pro hudbu Orffů v příhodně sychravý pátek 19. září, jsem předčasně uzavřel své čajovnické pracoviště a vydal se o pár metrů jižněji do krnovské synagogy.

To co se dělo od osmé hodiny, kdy kapela spustila svůj set v nádherně nasvíceném prostoru židovského svatosvánku, s perfektně vyladěným zvukem a vyprodaným "hledištěm", však předčilo všechna má očekávání. Kapela hrála skvěle, do obecenstva pouštěla často velmi odlišně(=příjemně) naaranžované kousky ze svého debutu Bringriwingri a v synagoze se brzo vytvořila příjemná atmosféra. Hudba Orffů je od základů velmi klidná, zadumaná a často i silně melancholická, proto i hudebníci často při svých partech posedávali na jevišti, či se jen jemně, podobně jako diváci, pohupovali do rytmu. Vrcholy koncertu však paradoxně nepřišli tam, kde jsem je s nadšením očekával. Ano, známé písně byly skvělé a mně se opět potvrdila síla např. klavírem prostoupené "Nevypínám", v níž mi páteří pulzovalo téměř sibiřšké mrazení, či vtipně uvedené "Krnovské". Ivánek totiž vytáhl i řadu písní připravovaných na novou desku (kterou od tohoto koncertu budu velmi netrpělivě očekávat) a při některých obecenestvo jen zíralo úžasem. Orffové předvedli jak směs nových písní, zabalených vkusně do velmi temné elektroniky (alá poslední Portishead), při nichž mi naskakovala husí kůže a hudební srdce plesalo, tak i písničkářtější kousky...Ivánkovu sólovku "Do Hlavy" při níž bylo v tišších částech slyšet napjaté oddechování publika, nebo velmi intimní "Srůst" (odkaz na video pod článkem). Po hodině a půl pak Orffové přidali závěrečný "Pátek" a nám nezbylo, než společně s ostatními návštěvníky prodiskutovat, jak ta nová deska bude skělá. Bratři Orffové se ve svém domovském městě předvedli s velkou grácií a následující měsíce nezbývá než čekat.

Fotky od Jirky Libánského
Novinka - Srůst

Lisa Hannigan, Josh Rouse, Conon Oberst, The Verve, Okkervil River, The Mountain Goats

Nových desek vyšlo jako šlupek, takže je dost složité vůbec sledovat jejich přísun. To nejzajímavější z toho, co nám přinesli moji oblíbenci máte ve zkratce zde:

Lisa Hannigan - Sea Sew


Ten hluboký a průzračný hlas si musel zamilovat každý fanda irského barda Damiena Rice. Loňské smutné zprávy o opuštění postu hosta v Riceově kapele vystřídali nadějné vyhlídky na její vlastní desku. Čekání to bylo dlouhé, ale každopádně se vyplatilo. Nejde říct, že by Sea Sew bylo nějakou vyloženou bombou, v přehrávači by se ale určitě ztratit nemělo. Už pro ten zamilování-hodný hlas.


Josh Rouse - The Best Of The Rykodisc Years

Pro mě osobně jedna z písničkářských stálic. Poslední oficiální řadovka byla sice mírně o ničem, což ovšem mění pramálo na faktu, že tenhle chlapík napsal pěknou řádku skvělých skladeb. Ohlédnutí za posledními 15 lety jeho kariéry tomu je jasným důkazem.





Conon Oberst - Conon Oberst

HaHEHA..Vy neznáte Conona Obersta a to si mi doopravdy troufáte do očí tvrdit, že víte všechno o indie? Dobrá...myslím, že představovat je zcela zbytečné. Vůdčí postava kapely Bright Eyes, workoholický ploditel stovky písní s nezaměnitelně uplakaným hlasem vyplivl na povrch zemský další desku. Tentokrát sám, bez kapely, ale jak v tom najít nějaký podstatný rozdíl, je záhadou. Pokud jste o tomto písničkáři s darem od boha ještě neslyšeli, doporučuji poslechnout. Cokoliv. Pokud je Vám jeho jméno známé, berte to pouze jako malé echo.

a dále..?
The Verve - Fourth
Portishead vydali Third, Richard Ashcroft se znovu obnovenými The Verve zase Fourth, kde jasně dokazuje, že s Verve se musí dále počítat nejen z historických důvodu Bitter Sweet Symphony.

Okkervil River - The Stand Is
The Mountain Goats - Heretic Pride

36. týden - česká pětka: Dan Bárta, Bratři Ebenové, Furré, Midilidi, Robert Křesťan a Druhá Trává

Illustratosphere - Animage [2008]

Definovat můj vztah právě k tomuto projektu Dana Bárty se dá velice jednoduše. Jejich druhá deska Entropicture [2003] je pro mne v našich luzích a hájích jednou z těch nejzásadnějších (i její první, o 3 roky starší sestřička, se drží v těsném závěsu). Na Animage jsem se proto těšil snad až přes příliš a díkybohu, žádné zklamání se nekonalo. Přibylo jazzu a dalších vlivů, přesto se Bárta drží písničkového formátu a dovolí si takové věci, jako zakomponování krátkého, několika sekundového popového nápěvku, do složitější kompozice, který Vás na chvíli jakoby přeladí ze zadumaného poslechu na základní způsob vnímání hudby. Na Animage najdeme i prvky country, rocku, ale třeba i lehounkou popovou "Nejen Ian"...kéž by takové hrály i naše rádia. Animage by Vám určitě nemělo uniknout, protože kvalitativně nejen dorovnává, ale na některých místech i překonává své předchůdce a je další letošní skvělou českou deskou.

Zatím bohužel žádný klip, tudíž nabízím alespoň video z Retropicture - Innerview

Bratři Ebenové - Chlebíčky

Již počtvrté, tentokrát po poměrně malém časovém údobí, přichází Ebení trio (a hosté) se svými jemnými a hravými písněmi. Ano, tahle hudba byla odjakživa především o vypointovaných textech Marka Ebena a přijemných melodiích a civilním projevu. Inovace..? Kapela stále stojí tam, kde nás opustila s deskou Já na tom dělám, přibyli snad moderní témata. Ale poslouchá se to zase sakra dobře.

Tak opět starší - Já na tom dělám

Furré - B1 - B9 [2007]

Martin E. Kyšperský se probojoval na přední místa mého žebříčku na last.fm (a potažmo i do hudebních inspirací) nejen se svou skupinou Květy, ale zásluhou lobbujícího kamaráda i se svým kontrabasem v brněnské kapele Furré. I přesto, že M.E.K. už v kapele nehraje a hlavní postavou je především Marta Svobodová (Budoár Staré Dámy), nezanedbatelný vliv Kyšperského je znát i zde. Druhou možností je fakt, že brněnská alt-scéna je vzájemně natolik dobře a bytelně prorostlá, že by na svou hudbu (podobně jako třeba folkrotroniková scéna berlínská) mohly vydávat copyrighty. Netřeba popisovat. Pokud Vám jsou Květy, BSD, nebo třeba Čvachtaví Lachtaní pochuti, nelze sáhnout vedle. (deska se dá sehnat např. na ulož.to)

Midilidi - Čekání na robota [2007]

Petr Marek žije v přetechnizované době, obklopen elektronikou a informačními technologiemi (pravděpodobně)...na první pohled věcmi chladnými a bez citu. Společně se skupinou Midilidi Vás snad přesvědčí, že i v dnešní době se dají emoce a city vyjádřit pomocí elektroniky. Strojený/mechanický zvuk, či vystupování není u tohoto projektu nikterak samoúčelné. O to více Vás nutí přemýšlet co za tím vším vlastně stojí. Samo od sebe to u Midili doopravdy nepůjde.

Bujón

Robert Křesťan & Druhá Tráva - Dylanovky

Méně známé a snad i o to krásnější písně si vybral Robert Křesťan z repertoáru Boba Dylana, pro svou další studiovku s Druhou Trávou. Písně si překládal sám a jsou klasicky výrazně textově nadprůměrně (žádná vata). Po hudební stránce je všechno také jak má být. Druhá Tráva samotná mě nesčetněkrát přesvědčila, jak se může dělat líbivý mix bluegrassu (který mi je jinak bytostně cizí), folku a rocku. Robert Křesťan má navíc výhodu ve svém zastřeném a zároveň upřímném projevu, který dodává aranžím tu pravou barvu. Výsledkem je výtečná deska, nominována po právem na žánrové anděly. S poklonou k výběru hostů se však pojí i jedna má výtka v podobě Honzy Vyčítala, jehož mizerně přeložený a nazpívaný příspěvek do alba naprosto nabourává pocit z desky. Díky bohu se dá z playlistu vyškrnout.

Čím dál tíž se dejchá - live
Seňor
a starší Na španělských schodech

Dan Bárta & Illustratosphere - Rýmařov (6.9.2008)

Ačkoliv nejsem lesník, myslivec, ba ani dřevorubec, vystoupení Dana Bárty a jeho kapely v rámci turné k nové desce Animage, na rýmařovských dřevařských slavnostech (a zadarmo) jsem si nemohl nechat ujít. Dan i s kapelou nastoupil deset minutek po avizovaném začátku setu a již po chvíli rozplynul mé obavy z playlistu kapely (rozuměj, za peníze, kdesi na konci světa, před převážně nefanoušky). Nejenže vytáhl většinu mých oblíbených písní z Animage, ať už skvělého "Vlčaka", či "Ozvěny Kantát" a dostalo se i na mé oblíbené "Planetám", nebo "Za Poryvů" z druhé desky Entropicture. Illustrotatosphera se nenechala strhnout k nějaké živé zkoušce, či jamovaní s kamarády před rýmařovským publikem a předvedla skvělý výkon...ono, mluvit o hudební stránce pak nemá u kapely takovéhoto formátu snad ani smysl. Téměř hodinu a půl dlouhé vystoupení (včetně přídavkové "I Feel Good") mě jen přesvědčilo k návštěvě klubového koncertu, kde se krom skvělé porce hudby setkám i s příjemnějším neřídnoucím publikem a ubude ohlasů typu: "Co to tam zpívá..? On zapomněl text nebo co?" :D

P.S. Díky patří řidičům, softy_am za fotografie a PŘEDEVŠÍM neznámému dobrodinci za to, že vrátil mou ztracenou peněženku i s šestácti stovkami. Dobří lidé stále žijí.

27. týden - Zahrada 2008

Celý týden strávený na festivalu Zahrada poměrně znemožnil poslech jakékoliv jiné hudby. Krom osvědčených jmen, které především v bouřko-megafonovém(na tom videu je to druhé vysoké světlo náš kamarád :D) vystoupení Vlasty Redla a jeho budíčku ve stanu zvukaře (který jsem spící hlídal) o půl páté přinesli spoustu hudebních zážitků a salvy pocitů, se na Zahradě uskutečnila i soutěž povětšinou mladých kapel o Krtečky a samozřejmě vystoupení zatím málo známých jmen.

Jiří Smrž

Jméno utkvělé v paměti (až doma jsem si zjistil, že si ho pamatuji jako vítěze žánrového Anděla), jež vyplavalo nečekaně na povrch a s nemalým očekáváním mě donutilo navštívit krásný recitál na scéně Zámek. Nadupaný sál nadšeně několikrát aplaudoval syrovému vystoupení tohoto nezávislého písničkáře, mísícího ve své upřímné tvorbě boj se svým já, ale především boj s každodenními absurditami dnešní společnosti. Z úžasných básnických obrazů mi běhal téměř neustále mráz po zádech, stejně jako z procítěného a vydřeného projevu. Zcela neoddiskutovatelně největší zážitek na festivalu.

Můžu to říct jinak

Hořký kafe

Jazz-folkové duo v mnohém mně připomínající slavné -123min. Jen jejich hudba je o poznání komornější, tišší, zamyšlenější a samozřejmě zpívaná v našem rodném jazyce. Lubovou kytaru tu doprovází táhlé tóny bezpražcové basy a především krásné melodie a velmi silné texty. Občas do ní nenápadně vtrhne bluesové sólíčko, které jen podrthne energií písní, schovanou pod povrchem. Druhé místo za písničkáře v Krtkovi. Škoda jen, že jsem Hořký kafe zaslechl vždy jen na hlavní scéně a propásl jsem recitál, kde by jejich písně podané v intimnějším prostředí vyzněli snad ještě lépe.

Jananas

Nebudu si nalhávat, že první co mě zaujalo na pražsko-krnovksém triu Jananas nebyla Jana Infeldová, známá údajně z Rodinných Pout :)HaHeh. Jenže ono to tak doopravdy je. Hlavní autorku textů, obdařenou výborným hlasem a výrazem, skvěle doplňuje občas funky, občas jazz, občas folková kytara a skvělá basová linka. Na první pohled zpívají Jananas tak trochu o ničem (v tvorbě převládají vtipné texty), ale opak je pravdou. Příběhy mají vždy chytrou pointu a pro úplný obraz doporučuji pustit si Zapatama z jejich myspace, nebo počíst pár informací na bandzone profilu...velmi silný objev. (5 místo v Krtkovi)

Jakési video

Létající rabín

Létající Rabín, to jsou vítězové Krtečka 2006 a vyjmečně souhlasím že oprávněným. Rabíni hrají pro mě do minulého týdne neznámý styl klezmer, který je směsicí především židovských písní, v nichž je ovšem ukryta neskutečná energie. Získali si nás již po prvním recitálu na scéně Zámečku, kde jako jediní s Jananasem přidávali dvě písně. Kapelu táhne v první řadě výborný klarinetista Vojtěch Pospíšil aka Ira Lewinski a charizmatický houslista Vojtěch Peštuka aka Gimpl Fleischmann, který nás ovšem spíše než hudebním uměním uzemnil svými prupovídkami mezi písněmi (na housle vlastně nic nepředvedl). Kapela je skvěle secvičená, troufám si tvrdit že na profesiální úrovní, do hudby se umí úžasně položit, hýbat a ví jak převzaté písně správně vzít a interpretovat. Kdo nevíte co s časem 1.10., Rabíni Vás určitě potěší v Olomouckém U-Klubu.

I.C.Q.

Dobrá, název trochu hloupý, ale budiž. V případě této kapelky se konečně dostalo na právoplatného zástupce české folkové písničky. I.C.Q. jsem zaslechli dvakrát v unplugged verzi. Jednou při snídani na Open Scéně a po druhé na nádvoří zámku, kde koncertovali jen tak pro radost mimo jakýkoliv program. Zaujali nás svým lidským a upřímným projevem, měl jsem z nich přirozený a téměř naturální pocit. Ať už mi je spousta českých folkových veličin a začínajících umělců jakkoliv protivná, právě tato kapela nespadla do žádných trapných klišé, ani slepě nekopíruje své slavnější kolegy. Přesto je to příjemný český folk.

Vrať se nám Slunce

A co dále..?

Tabásková partyja - příjemný popík, s pěknými klávesami, hodně řižnutý jazzem, nebo i bossanovou

Zhasni - druhá čistě folková kapela

Šantré

26.týden - Sigur Rós, Coldplay, The Notwist, Bonnie Prince Billy, OTK, Sun Kill Moon

Ve znamení nových desek

Sigur Rós - Með suð í eyrum við spilum endalaust

Pár dní čerstvá řadovka islanských Sigur Rós ukazuje delší dobu sledovatelný přesun kapely z náročných kompozičních skladeb, do přímočařejší písňové formy a tišších, jakoby zahloubanějších pasáží. Více v blížící se recenzi, ale co můžu prozradit už teď je, že tahle deska opět stojí za to.

Gobbledigook (originál bohužel server youtube zručně maže, proto je potřeba mrknout se na oficiální stránky kapely)

Coldplay - Viva la Vida or Death and All His Friends

První deska geniální, druhá skvělá, třetí propadák. Sestupnou tendenci tvorby jedné z nejslavnějších kapel současnosti měl přerušit nový zvuk kapely a producentská ikona Brian Eno. Osobně jsem v záchranu Coldplay nevěřil a zázrak se bohužel nestal. Coldplay nadobro spadli do šedé průměrnosti desítky svých kopií a těch pár světlých okamžiků, které deska dozajista má, dává jen nostalgicky vzpomenout na neustálé oslnění desek minulých.

Viloet Hill


The Notwist - The Devil, You + Me

Neon Golden byla výborná deska a šest let čekání na její pokračování si mohli fanoušci vynahradit jedním z mnoha skvělých vedlejších projektů Markuse Archera (Lali Puna, Ms. John Soda atd...). The Devil, You + Me je o poznání méně elektronická (o to více smyčců a klavíru), o trochu méně hitová, ale stále je to skvělá porce hudby. Tenhle chlápek ví moc dobře co chce dělat a dělá to skvěle.

Where In This World


Bonnie 'Prince' Billy - Lie Down in the Light

Ano, oslnil se svou novou deskou Prahu a já u toho kvůli mého kola nebyl a ano, jeho nadmíru bohatá diskografie mě straší dnem i nocí, protože každé další album které si pustím, je skvělé. Ne jinak je to u aktuální novinky. Ovšem Pozor...Will Oldham schovává své broušené klenoty hodně hluboko pod povrchem a odmění jen pozorné posluchače.

I see a darknes (starší píseň)


OTK - Okolo

"Někde v hloubi svýho mozku, slyšíš voskuj, voskuj."
Tohodle popěvku už se nezbavíte. Nezbavíte se ani dalších osmi skladeb na nadmíru podařené desce pražskýck OTK - Okolo. S baťohem a buzolou, zelenou kravatou, krajinou spálenou. Chytlavé riffy, slogany, výborné texty a hudební experimenty. Jak poznamenal jeden fanoušek v diskuzi na freemusic: Pořádně navoskovaná deska

Lavina - live


Sun Kil Moon - April

Alt-rockové bandě Red House Painters odzvonilo již před léty. Mark Kozelek ale svůj talent nenechal zahálet a s "novým" projektem Sun Kil Moon vydává již druhou desku. Žánrově jde o písničkářské album a pokud Vás bavili RHP, skladatelské postupy Mark bohatě uplatňuje i zde. Je to zvláštní album. Zarývá se totiž svou melancholií pod kůži velmi pomalu, ale o to intenzivněji.

Carry Me, Ohie - starší píseň

25. týden - Seabear, The American Analog Set, The Octopus Project

Seabear - The Ghost That Carried Us Away [2005]

Seabear jsou jednou z mnoha kapel potvrzujících, že Island je hudbě zemí zaslíbenou. Nesnaží si hrát na žádné velkolepé umění, ale oslní svou lidskostí popových nápěvků, podtržených melancholicky uklidňujícím hlasem frontmana Sindri Már Sigfússona. Hudba poklidně směřuje k cíli, jímž je velmi příjemný, ale stále hudebně hluboký poslech.

I Sing I Swim

The American Analog Set - Promises of Love [2003]

Americká parta s bohatou diskografií American Analog Set staví své písně pomalu a s rozvahou. Na (během písně) lehce modifikovaný základní riff nabalují nenásilně další a další hudební nápady, z šuplíku indie, ambient, post-rock...či vytáhnou z kapes jednoduchý vokál. Pokud máte v oblibě atmosféru kapel jakými jsou kanadští Broken Social Scene, či Do Make Say Think, dostane se Vám do rukou šálek hudby s podobnými styčnými plochami, ale vlastní originální chutí.

Hard To Find


The Octopus Project - Hello, Avalanche [2007]

Stejně jako American Analog Set, či u nás poměrně známí Explosions in The Sky, pochází i tahle partička z Texaského Austinu, města post-rocku zaslíbenému. Octopus Project nám nabízí trochu jiný pohled na gradující ambientní plochy. Ty tu objímají elektronické Casio (či jakékoliv jiné) klávesy, laptopové rušení, ale především obrovská vlna energie, která Vás smete a odnese nemilosrdně sebou.

Truck

24. týden - Karl Blau, LCD Soundsystem, Four Tet

Karl Blau - Beneath Waves [2006]

Karl Blau je americký lo-fi písničkář (chrlící neskutečné kvantum hudby), kolaborující např. s The Microphones, který ve své hudbě uplatňuje především neotřelé, velmi silné melodie (spojené s jeho pozitivní barvou hlasu), říznuté občas poměrně bláznivě znějícím indie. Ve vodách českého internetu o něm však zatím nepadla žádná podstatná zmínka..jáká to škoda.

Into the Nada - Live

LCD Soundsystem - Sound of Silver [2007]

Diskotékové rytmy, hutná basa, naproti tomu rockenrolově postavené písně...zábava postavená do protivky z odevzdaností a nudou...pokud jste o NewYorském projektu LCD Soundsystem ještě neslyšeli, zcela určitě jde o závažnou chybu. Sound of Silver je deska plná neprvoplánových hitů, promyšlených hudebních konstrukcí a čiré zábavy.

North American Scum

Four Tet - Rounds [2003]

Nahrát pár riffů na klávesy, či kytaru a nasekat do nich v Cool Editu pár ruchů, může na první pohled vypadat jako těžká sranda. Obrázek o náročnosti si můžete udělat při poslechu stěžejní desky folkotronic projektu Four Tet - Rounds. Ta je téměř výkladní skříní antipopového křížení (dnes již kapánek fádní) moderní vlny laptopů s písničkářstvím. Veskrze klidné skladby jsou postavené právě na akustické kytaře a klavíru, zbytek je záležitost výhradně digitální. Album působí kompaktně jako celek, žádné střílení od boku na vrub originalitě.

She Moves She

Amiina

23. týden

Ne náhodou se musí mé třetí severské doporučení za poslední měsíc zastavit u křehkých slečen, přítelkyň ze společných studií na konzervatoři, islandské kapely Amiina. Jejich smyčcové služby využily nejen indietronici z Efterklang, ale na albu Takk, či živáku Heima, obohatili i zvuk spřízněných Sigur Rós. A jaké že je jejich vysněný debut Kurr [2007]? Pokud pomineme neuvěřitelnou škálu hudebních instrumentů od laptopu, přes pilu, až po xylofon (a mně osobně nejvíce učarovali ty barevné zvonečky, jen jukněte na video), ponoříte se do kříšťálově čistých, melancholických a (převážně) instrumentálních skladeb, plných snového severského oparu a podzimního klidu. Vhodné nejen jako studie úžasných aranží, ale i skvělý doplněk k hloubavému podřimování se sklenkou vína. Pohoda a naprostá relaxace, spojená s emociálním prožitkem.

Amiina - Sexfaldur

Sigur Rós - Heima

21. týden



Jen náhodou se ke mně dostalo DVD a dvoj CD islandských Sigur Rós (myspace) - Heima (Domov). Kapela na tomto disku zachytila nejen atmosféru ze svého free turné po islandských vesničkách, kavárnách, plácku uprostřed lesa, ale i koncertu v Rejkjavíku...především nám dala, skrz skvěle natočené záběry společně s akustickým provedením jejich emocionální muziky, nahlédnout do klidu severských krajů, architektury, do jejich mrazivého rozjímání, ale i do soukromí jejich životů...

vlastně se to ani nedá správně popsat slovy, ten pravý zážitek Vám přinese jedině shlédnutí tohoto skvělého dokumentu, plného dech beroucích okamžiků, po kterém si nebudete jisti tím, zda plakat smutkem, či radostí...

Trailer
Alafos Starlafur
Heysatán

Efterklang

20. týden



Dánské hudební těleso Efterklang vzniklo již v roce 2001 z popudu několika muzikálně vzdělaných kamarádů. Při poslechu jejich dlouhohrajícího debutu Tripper [2004] (údajně šlo tehdy o nejprodávanější debut v historii labelu Leaf) pak jen těžko uvěříte, že tolik lidí se můžu schovat v tak minimalistických aranžích, jaké nám tato deska nabízí. Efterklang servírují křehký, zasněný elektropop s nádechem ledových větrů, na nějž si leckteří seveřané (Sigur Ros, Múm...) mohou nechat takřka vystavit copyright. Hluboké basy tu ovívají nejen ledové aranže, ale i perfektní mrazivé vokály a studené smyčce, či žestě. Asi nejlepším příkladem stavby písní pro Vás bude druhý track Swarming...

...chce to jen zavřít oči a nechat se unášet...

Nestíháme - Víceméně v Klidu

Tak dlouho vychvalovali mí kamarádi pražské mladíky Nestíháme, až jsem si je tedy nakonec poslechl a napsal o nich recenzi..myslím že velmi pozitivní.

Tak tady je

Malostranská - live
Po čem toužíš ty - live

Tunng

19. týden

Jak to může dopadnout, potká-li se introvertní písničkář s fanouškem elektroniky a oba si na první pohled padnou do noty, se můžete přesvědčit při poslechu některého z alb čím dál slavnější anglické šestice Tunng (koncertovali už i u nás!!). Po dvou týdnech strávených na jejích debutové desce Mother's daughter and other songs [2005] nezbývá než zvolat: V tomto případě na výbornou!!! Jemné melancholické písně, jejichž hlavním motivem je linka akustické kytary, zastřešují hravé ruchy, často doprovázeny velice umně nastříhanými zvukovými sekvencemi, zasazenými nenásilně do meziher. Vokální písně se pak střídají s ryze instrumentálními kusy, svou lehkou náladou mně často připomínající The Album Leaf. Hudba poklidně plyne svým posmutnělým tempem, přesto v sobě aranže skrývají spoustu příjemných překvapení a hudebních lahůdek. Nefalšovaný digitální folk na úrovni.

Tale From Black - live
Tunng - Bullets

Jaromír 99 & The Bombers

18. týden

Jesenický bard Jaromír Švejdík byl pro nás, žijící ve stínu Pradědu a chladu Velkého kotle, vždy takovým naším umělcem. Radost nám dělal nejen skvělými deskami se svou domovskou kapelou Priessnitz, nepřehlédnutelným projektem Umakart, či nádražákem Aloisem Neblem, s jehož příběhy jsem jen plesal radostí nad známými kulisami a nádechem jesenického větru, který mám tolik přirostlý k srdci (a nohám :)). Společně s Jardou Rudišem a Joe Katerem teď nově objíždí republiku se svou 2D kapelou The Bombers, která se prezentuje svým eponymním albem, vydaným k stejnojmennému komiksu Švejdíka. Těžko říct, zda jde pouze o jednorázovou záležitost, či kapelu s dlouhodobými plány, každopádně je z desky cítit radost z hraní. Je skryta v mrazivém akustickém hávu písní jako Praděd a Bezejmenná, v drsném příběhu Láska, nebo hříčce Lapač snů. Ukrývá se v jakoby vesnickém lo-fi zvuku desky, zvýrazněným image neschopné kapely, které na druhou stranu podrthuje promyšlená stavba každé písně. Ty mají silnou atmosféru a pokud Švejdík tvrdí, že nápady na ně přicházejí při procházkách po jesenických hřebenech, nemůžete jinak, než mu dát za pravdu. Ten zvuk je originální a je jakoby náš...a doufám že i pro zbytek republiky bude příjemné do něho nahlédnout.

Alenka - oficiální video

Díky Aničce za sosnutí a za nálepku

Psapp

17. týden

Po zdrcujícím týdenním vítězství anglického elektro-dua Psapp v mém týdenním žebříčku na last.fm, nemohlo moje doporučení padnout jinam, než na jejich desku The Only Thing I Ever Wanted [2006]. Možná je to tím prosluněným počasím za oknem, ale jejich muzika mi přijde neuvěřitelně vtipná, nejednotvárná, melodická a především inteligentní, což je důvod mého nepochopení, proč o Psapp u nás ještě nikdo nepíše oslavné recenze. Tito angličani jsou totiž hraví, nebojí se do své uvolněné hudby zapojit dětské chřestítko propletené s melodií maminčiny šperkovnice ("Upstaris"), či skvělý klávesový motiv alá The Doors z východu ("King Of You"), stejně jako jakýkoliv jiný nápad povalující se někdě po ruce. Každá píseň Vám nabízí desítky nejrůznějších zvuků a ruchů, zastřešených perfektními vokály a rozmanitou a zábavnou rytmikou. Fanoušky seriálu Chirurgové zase potěší asi nejsilnější píseň desky..závěrečná "Cosy in the Rocket". Moje hodnocení? Vysoko okolo 90%.

Hi - official video

Canon Blue

16. týden

Spousta lidi považuje pop za sprosté slovo a pokud se člověk spokojí s tím, co nám nabízejí česká rádia, musíme jim dát za pravdu. Jelikož jsem po roce postupného "dospívání" došel do fáze pomalého pronikání do nových hudebních (i když odvětví singer/songwriter ne zas tak vzdálených) končin, čeká Vás v mých doporučení poměrně jednostranné téma...nezávislý inteligentní pop, prezentovaný především míšením živých nástroju s elektronikou...říkejme si tomu jak chcete..třeba indietronica...a oproti tomu našemu je doopravdy o co stát.

Daniel James alias Canon Blue je jedním z takových malých géniů. Inspirovaný katastrofickými záplavami v americkém New Orleans, rozhodl se tento solitér natočit desku silně emociálních písní, složených na babiččin klavír v rodné Virginii. Sedl si ke svému laptopu a začal na jednotlivé skladby lepit jednu hudební stopu za druhou - sám, bez pomoci jakéhokoliv dalšího hudebníka. V písni "Battle Hymn" nás může napadnout připodobnění k Stereofam, ve vokálním projevu v "Sea Monsters" třeba Eraser Thoma Yorka, nebo Stateless...vtip je v tom že Colonies je náramně barvitá deska se spoustou skvělých nápadů, které prostě nic nechybí...hutná basa, psychadelické bicí, perfektní vokál, správná porce elektroniky a klavíru na správných místech a silné písně. Skvělá volba.